Dream life

15

Nelly
Trr Trr Trr. Začal mi zvonit budík. Bože! Vážně nenávidím ranní vstávání. Vypla jsem budík a chtěla jít do koupelny, vykonat svoji ranní hygienu, ale zastavila mě svalnatá paže obmotaná kolem mého pasu. ,,Nikam nechoď“ zamumlal rozespale Bishop a přitáhl si mě blíž k sobě. Úplně jsem zapomněla, že tady spal, a jsem k němu otočená zády takže jsem si ho ani nevšimla. ,,Bishope... je sedm ráno, musím se nachystat do školy.“ Pokusila jsem se znovu vstát, ale on svůj stisk ještě zesílil a přitáhl si mě ještě blíž k sobě. ,,Tak dneska nechoď do školy a zůstaň se mnou v posteli“ zašeptal blízko mého ucha. Zachvěla jsem se. Otočila jsem se v jeho sevření, abych na něj viděla. Měl zavřené oči a spokojeně odpočíval. Vypadal roztomile. ,,Bishope zůstala jsem s tebou v posteli včera. Dneska bych do školy už měla jít, a navíc ty by ses tam mohl taky ukázat." Bishop otevřel oči a celou si mě sjel pohledem.  ,,Fajn...“ vydechl ,,...ale dřív jak v sedm dvacet nevstáváme“ povytáhl koutek úst. ,,Ale...“ chtěla jsem něco říct, jenže on přitiskl svoje rty na ty mé, a tím mě umlčel. Přitáhl si mě blíž k tělu. Byli jsme na sebe natisklí tak, že by se mezi nás nevešel ani ten nejtenčí papír. Rozevřela jsem rty a Bishop vnikl jazykem do mých úst. Líbal mě fakt vášnivě. Přesunul se níž a začal mě líbat na krku a rukama přejížděl po mém těle. Odtáhl se a začal se culit, zatímco se díval na můj krk. Podezřívavě jsem se na něj podívala a on se začal culit ještě víc. Rychle jsem vylezla z postele a šla k zrcadlu. To snad ne. To si ze mě dělá srandu. Vražedně jsem se na něj podívala a on se začal smát. Otočila jsem se zpátky k zrcadlu a zadívala se na svůj krk. Zdobilo ho několik cucfleků od Bishopa. Jsem zvědavá jak tohle budu vysvětlovat holkám ve škole. Určitě budou mít milion otázek, na které nebudu mít odpověď. Bishop mě obejmul ze zadu a dal mi pusu na spánek. ,,Proč jsi to udělal?“ zeptala jsem se. ,,Udělal co?“ uculil se. Moc dobře ví, na co se ptám, nemám ráda když si takhle hraje na neviňátko, i když je u toho roztomilý. ,,Cucfleky“ podívala jsem se na něj do zrcadla. Uculil se ještě víc. ,,Zaprvé jsem doufal, že pak nepůjdeš do školy a zůstaneš se mnou v posteli. A zadruhé jsem si tě musel označovat, aby všichni věděli, že jsi moje“ to moje zdůraznil. ,,Co myslíš tím moje a co vlastně máme mezi sebou za vztah?“ Vážně nevím, jak to mezi námi je, absolutně to nechápu. ,,Jsi prostě moje Nelly. Nikdo tě nesmí očumovat, nikdo se tě nesmí dotknout, kromě mě, patříš prostě jenom mně. Nevim co mezi sebou máme za vztah, ale až to zjistím, budeš první komu to řeknu.“ Usmála jsem se a jemně ho políbila. Odtáhla jsem se a viděla se Bishopa usmívat. ,,Myslím, že budeš naštvaná, že jsem ti neřekl dřív, ale už je sedm čtyřicet“ uculil se. ,,Cože!?“ ,,Klid kotě, máš ještě tak deset minut. To stihneš“ zasmál se. Rychle jsem vběhla do koupelny a vyčistila jsem si zuby. Vlasy jsem si ani nerozčesávala a rovnou je stáhla do drdolu. Ve škole už jsou zvyklí že vypadám dobře a nebo jako bezdomovec. Vešla jsem zpátky do pokoje  a oblékla se do černých džín a černého crop topu, na kterém byl Dumbo. Přes to jsem si dala Bishopovu mikinu a obula si černé tenisky. Ta mikina voněla jeho voňavkou a cigaretami? Asi. Nevím. Zkrátka, voněla jako Bishop, prostě úžasně. Podívala jsem se na hodiny. Sedm padesát. Sakra. Já nemám zabalené věci. Rychle jsem hodila nějaké věci do tašky a seběhla schody. Tam už na mě čekal Bishop s klíčkami v ruce. ,,Vidíš, ja ti říkal, že to stihneš“ uchetl se. ,,Víš já jsem dneska ráno chtěla do sprchy a to jsem nestihla a chtěla jsem vypadat hezky.“ ,,Vždyť ti to moc sluší. Jsi úplně nádherná. A není to náhodou moje mikina?“ Nevinně jsem se usmála. ,,Hmmm... Možná ti ji někdy vrátím“ zasmála jsem se. Vyšli jsme ven a já jsem zamkla. Kluci jsou bůh ví kde a já nechci riskovat, aby mě vykradli. Nasedli jsme do Bishopova Maserati a on se rychle rozjel ke škole. Vešli jsme do školy a já jsem zamířila do třídy. Bishop se ještě musel ohlásit u učitelky, že přišel, ona to prý musí vědět. Vešla jsem do třídy a uviděla holky u jedné lavice, jak o něčem debatují. Hned jsem šla k nim a vůbec si mě nevšimly. ,,Myslíte, že Nelly dneska přijde a nebo se jí zase nebude chtít“ řekla Naty. Přišla jsem k ní ze zadu a udělala na holky gesto ať mlčí. Přikryla jsem jí oči. ,,Kdo je to?“ zeptala jsem se hlubším hlasem. Holky se rozesmály. ,,Hmm... Já nevím. Jsi to ty Nate?“ škádlila mě. Oddělala mi ruce ze svých očí a otočila se čelem ke mně. ,,Copak vypadám jako Nate?“ nadzvedla jsem obočí. Naty se zamyslela. ,,Ne, nevypadáš. Nate je tisíckrát hezčí.“ Obě jsme se začaly smát. ,,Kde jsi včera byla?“ zeptala se Martha. ,,Nooo...“ nevím jak jim to mám říct. ,,No co?“ zeptala se nedočkavě Naty. Nechápu, že může, tak zvědavý člověk existovat. ,,Bishop mě ráno nechtěl pustit z postele v podstatě mě tam držel, takže jsem s ním nějak do tří ležela v posteli a povídali si“ usmála jsem se. ,,Nic víc?“ podezřívavě se na mě podívala. ,,Nic víc“ ujasnila jsem to. Do třídy vešel Bishop a všichni se na něj podívali. ,,Kdo to je?“ zeptala se Lucille. Ona byla teď hodně dlouho nemocná, takže když ředitelka představovala kluky, tak ona chyběla. ,,To je Bishop. Jeden z těch Američanů, o kterých jsme před chvílí mluvily“ vysvětlila Nancy. Bishop přišel přímo k nám. ,,Čau holky“ pozdravil je a podíval se na mě. Koukla jsem na Lucille, která se na Bishopa dívala jako na boží zjevení. Podívala jsem se zpátky na Bishopa. ,,Proč máš furt tu mikinu? Vždyť je tady teplo“ zakřenil se Bishop. Tu mikinu mám, protože mi zakrývá ty cucfleky a já se díky tomu vyhnu otázkám a on to moc dobře ví. ,,Bishope, opovaž se něco udělat!“ varolava jsem ho. On se šibalsky usmál a rozepl mi mikinu. Vražedně jsem se na něj podívala a on se otočil a sedl si dozadu do lavice. ,,Prý nic víc jo?“ podívala se na mě Naty. ,,Ale tohle...“ ukázala jsem na svůj krk ,,...to nebylo včera.“ ,,A kdy teda?“ ,,To bylo dneska ráno, doufal, že kvůli tomu nepůjdu do školy a zůstanu s ním zase v posteli“ zasmála jsem se. Z našeho povídání nás vyrušilo zvonění, které oznamovalo začátek hodiny. Odešla jsem do lavice. Sedím vedle Nancy a za mnou je Bishop. Do třídy vešla učitelka. Všichni, až na mě, se postavili. Pokynula jim ať si sednou a začala mluvit. U mě už si zvykla, že nic nedělám, protože minule jsem se s ní hádala, takže teď si mě radši nevšímá. ,,Takže teď všichni dávejte pozor. Zítra budete mít výlet. Bude na tři dny. Budete stanovat v lese a vrátíte se v pátek odpoledne. Rozdám vám papíry s informacemi. A na ten výlet pojedou i naši Američani, takže Bishope mohla bych tě poprosit, abys dál ty papíry i ostatním?“ zeptala se ho. ,,Paní učitelko, já to nemám kam dát. Tak to dejte Nelly ona jim to pak dá.“ ,,Ty se s nimi výdaš?“ divila se učitelka. ,,Oni všichni bydlí u mě. Takže se s nimi asi musím potkávat“ uchechtla jsem se. Učitelka mi dala ty papíry a řekla, že po zbytek dne máme volno. S holkama jsem se domluvila, že dneska u mě spí. Přijeli jsme s Bishopem domů a já klukům dala ty papíry. Vyběhla jsem do svého pokoje a začala si balit věci. Po hodině balení mi začal zvonit mobil. ,,Ano?“ volala mi Naty. ,,No Nelly stojíme před domem.“ ,,Však pojďte dovnitř ani klepat nemusíš a kdyby bylo zamčeno, tak víš, že klíče jsou pod kamenem vedle rohožky“ řekla jsem a vypla mobil. Po chvilce do mého pokoje vešly Naty, Nancy, Martha, Lucy a Lucille. Celý večer jsme si povídali. Probraly jsme kluky a vztahy a pak jsme skončily u totálních blbostí, třeba jako jestli je v jazyku kost a tak dále. Holky usnuly někdy kolem dvanácté, ale já pořád nemůžu spát. Venku je bouřka a já mám strach. Vzala jsem si svojí huňatou deku a svůj deník a šla dolů do obýváku. Jsou tři hodiny ráno. Absolutně nechápu, jak zítra budu fungovat ,ale nějak to zvládnu. Vzala jsem si deník a začala psát.
9.2. 2020
Milý Brantlay právě jsou tři hodiny ráno a já nemůžu spát, protože je bouřka. Za tady těchto nocí si vždy vzpomenu na svého brášku. Vždycky při bouřce seděl u mě a snažil se mě uklidnit. Chtěla bych ho mít zase zpátky. Hodně se mi po něm stýská.

Po tváři mi sklouzla slza. Zaklapla jsem deník a hodila ho pod gauč. Jelikož tady nikdo kromě mě a Naty neuklízí, tak by ho snad nikdo nemusel najít a Naty by si nedovolila lézt mi do soukromí. Pořádně jsem se zabalila do té deky a snažila si představit, že je tu zase se mnou, že mě můj bráška zase uklidňuje. ,,Proč nespíš?“ ozvalo se za mnou. Stál tam Brantlay. Na sobě měl jenom tepláky a v ruce držel sklenici vody. ,,Nemůžu spát. Bojím se bouřek“ špitla jsem. ,,Nejsi trošku stará na to, aby ses bála bouřky?“ uchetl se. ,,Bojím se už od malička. Vždycky mě utěšoval můj bráška“ povzdechla jsem si. Brantlay se pousmál. ,,Víš, celkem mi tím svým chováním připomínáš moji malou sestřičku.“ Sedl si vedle mě a objal mě. ,,Nemusíš se ničeho bát bouřky ti nic neudělají a kdyby jo tak my tě s klukama ochráníme“ zašeptal mi u ucha. Tak takhle laskavého Brantlayho jsem zažila poprvé. Tuhle větu mi říkával vždy bráška, tímhle jsem si víc potvrdila, že Brantlay bude asi opravdu můj bráška.