PŘEŽÍT JE DAR✔️

X. KAPITOLA: Útěk

Seděla jsem ve svém stanu a jen tak si kreslila do písku. Do mého stanu se vřítila Diana a Frederic. „Jsme pod útokem!" začali křičet. Já nechápavě hleděla do písku a řekla „A co s tím?". Začala jsem opět kreslit do písku. „Děláš si srandu? Tady jde o lidské životy!" křičel Fred. „Vážně? Vážně si ze mě neděláte srandu?" zeptala jsem se nevěřícně, protože jsem věděla, že jsme na dobrém místě. „Dělej Kate, myslí to vážně!" křičela Diana. „A co když chci umřít?" řekla jsem a zastavila kreslení a můj výraz se změnil v naštvaný. „Kate, potřebujeme tě," řekla mi Diana. „Já ale chci," otočila jsem se. „Nesmíš! Prostě pojď!" zakřičel Frederic. „A co sakra chcete dělat s Rayem!" křičela jsem na ně. „Ten půjde taky, ale je pod podmínkou, nemáš se čeho bát, buď klidná," odpověděl neklidný Fred. Postavila jsem se a řekla jim: „Mám být klidná! Jako vážně? A ty vaše tresty jsou taky v klidu, že? Nejsou vůbec lidské a naši rasu si musíme bránit, obzvlášť teď, když jsme na tomto ostrově! Místo toho, aby se omluvil, ho budete trápit fyzicky i psychicky, že? Ještě k tomu ho zraněného pošlete minimálně 10 kilometrů od tábořiště a samotného, byl skoro bezmocný, myslíte, že je to normální? Stačilo jen, aby se omluvil a klidně šel těch 10 kilometrů od tohoto místa, ale bez zranění a ještě s někým. Můj bývalý tým neměl tak přísné tresty!" a potom jsem si uvědomila, že jsem řekla něco o mém minulém týmu.

„Ty si z jiné skupiny?" zeptal se překvapeně a zároveň naštvaně Fred. „Ano, jsem! Klidně mě tady teď zabijte, už je mi všechno fuk, " řekla jsem a nehybně se postavila připravená na trest, ale... „To je teď jedno, před stanem čeká Majk a Denis, oni ti pomůžou!" křičel Frederic. Já se na něj znechuceně podívala a vyšla ze stanu za Majkem a Denisem.

„Pojď s námi Kate, ale rychle, než si nás někdo všimne. O Dianu a Frederica neměj starosti, znají únikový východ," řekl mi jeden z kluků. První měl delší vlasy a ten druhý kratší. Já jsem nechtěla jít z tábora a tak mě oba vzali za ruku a utíkali se mnou lesem.

Běželi jsme hlubokým zarostlým lesem a šlapali do křoví, sem a tam mě křoví bodlo, ale nic jsem z toho nedělala. Přes koruny stromů hlubokého lesa jsem viděla pár paprsků z Měsíce. Asi byl zrovna úplněk a bylo jasno.

Asi 5 kilometrů od tábořiště, jsme se zastavili a vydechli si. Na tomto místě jsem taktéž spala, byla jsem unavená a kluci asi také, ale někdo musel držet hlídku. Kluci viděli, že jsem úplně vyčerpaná a tak se domluvili, že si budou střídat hlídku mezi sebou jen oni dva. Já za nedlouho usnula.

Ráno jsem se probudila, ale nikoho jsem poblíž neviděla. Trošku jsem zpanikařila, ale za chvíli se dala zase do kupy. Pomalu jsem vstala a oprášila jsem se. Hlína, listí, trny. Nic nového za těch několik dní, co tady na ostrově přežívám. Dalo by se říct, že už jsem na to zvyklá.

Naštěstí jsem byla poblíž nějakého pramene. Doufala jsem, že je čistý, ale vypadalo to, že jo. Při nejhorším onemocním, nebo mě chytne průjem - nu co. Přišla jsem k němu a umyla si obličej, osvěžila se a napila. Nabrala jsem i trochu do své „láhve", která byla udělaná z kamene, překrytá silnou vrstvou dřeva a pečlivě ovázaná, aby se pití nevylilo.

Jakmile jsem se osvěžila, šla jsem se porozhlédnout do blízkého okolí, jestli náhodou nejsou kluci někde tady. Před sebou jsem spatřila velkou jeskyni. Pomalu jsem se přibližovala k ní a najednou jsem spatřila člověka. „Kdo tam sakra je?" šeptla jsem si pro sebe. Když jsem byla ještě blíž, tak jsem spatřila dvě osoby a jedna z nich měla dlouhé vlasy. Celkem jsem si oddechla, věděla jsem, že je to Denis a Majk.

„Hej, vy dva!" křikla jsem na ně. Oba se otočili a já ještě dodala: „Nechcete se mi už konečně představit?". „Jo, promiň," řekl dlouhovlasý. „Já jsem Majk," dodal dlouhovlasý - Majk. „A já Denis," přidal se krátkovlasý - Denis. „Tak mě konečně těší!" odpověděla jsem s úsměvem na tváři, který jsem od doby, co jsem na tomto ostrově nepoužila. Bylo mi už líp, ale hlavou se mi honily myšlenky, jak to vypadá s ostatníma a tak se můj úsměv změnil opět v normální výraz.

Spatřila jsem, že se ti dva drželi za ruce a hned mi bylo jasný, o co se jednalo. Alespoň že oni jsou šťastní.

Říkali, že by tady mělo být nějaké tajné místo pro dopisy a podali mi mapu. Na ní byla označená cestička k nějakému rudému křížku. Zřejmě to pro mě tady nechal Frederic.