PŘEŽÍT JE DAR✔️

XXVI. KAPITOLA: Konec!

Nastala noc a Zayra i s dětmi spí ve svém stanu. Dala jim napít, odříhli si a už spinkali, i se svou milou maminkou. Já stále přemýšlím, ale brzy mě to unaví a skoro usnu - v sedě.

„Můžeš jim dát vědět, Dio," zaslechnu a proberu se. „Rozumím, Frede... dala jsem jim vědět a odpověděli mi, že už jdou na věc, máme prý dělat, že spíme," řekla Diana. „Rozumím, Dio," odpoví Frederic a nejspíš odejde do stanu. Nakouknu nenápadně ze stanu a vidím, jak se za Fredem zavírá stan.

Uslyším poplach. Oblečení na boj mám hned vedle sebe, rychle si ho navléknu, vezmu svou oblíbenou zbraň - dýku, meč i luk a vyběhnu ze stanu. Letím pro ostatní členy bojového oddílu. Všichni spali, jakoby jim někdo přimíchal něco do nápoje. Naštěstí se mi je všechny podařilo probudit.

Chtěla jsem upozornit Zayru, ale v tu chvíli se do našeho tábořiště dostali útočníci. Diana a Frederic nevybíhali, mým úkolem bylo je chránit, Nejprve jsem běžela do stanu Diany, měla ho totiž ode mě blíž, než Frederic, Naštěstí se mi ji podařilo probudit a ona rychle vyběhla ze stanu a běžela se schovat do úkrytu naší skupiny. Věděla jsem, že všechno jen hrála, ale nesměla jsem na to upozorňovat, musela jsem jít dál. Vběhla jsem do stanu Freda, který taky „spal". Snažila jsem se ho probudit. Asi po pěti minutách se mi to konečně podařilo, byl „vyděšený", řekla jsem mu, ať jde rychle do úkrytu za ostatníma, on souhlasil. Vyběhla jsem z jeho stanu, ale už v tu chvíli jsem viděla, jak... Viděla jsem, známé tváře... Byl to tým Babula. Ještě, že jsem na sobě měla kapuci a nikdo z nich mě neviděl. Všimla jsem si, jak vůdce týmu Babula - Robert, odvádí Zayru. Rychle jsem jí běžela zachránit, ale do cesty my vletěli dva další známí muži - Dustin a Erik. Byli to gorily. Netroufl by si na ně ani Frederic. Nemohla jsem je porazit sama, bylo to nebezpečné. Rozhodla jsem se udělat velmi zoufalý čin... Lituji ho, ale ten čin byl takový, že jsem si svou kapuci sundala a podívala se na ně... „Ahoj hoši, to jsem já, Kate..." představím se jim. Chvíli se na mě dívali a potom přestali na mě útočit. „Bývali jsme tým, bývali jsme spojenci, i když jste mě třeba neměli rádi, tak jsem cítila, že někde v hloubi, vašich duší, máte rádi i mě a nechtěli jste to říct nahlas, protože by se vám ostatní začali smát... Mohl vás vyhnat... Já vím, že je to tak... Dustine... Eriku. Teď už to přiznat můžete, už k vám nepatřím... „Ano... máš pravdu. I když nám říkají, že jsme gorily, taky máme city, nechtěli jsme být vyhnáni, odpustíš nám to, prosím?" žádal mě Dustin. „Mrzí nás všechny, kdo tě měli rádi, ale nedokázali to říct, že jsme tě tak využívali, fakt se omlouváme, i za všechny..." dodal Erik. „Já vím... já vím... vím... Vím, že jste mě chtěli zničit!" řekla jsem upřímně. Jsem mrcha, já to vím, je to mrzelo, ale měli si to sakra uvědomit už dřív.

Když jsem si sundala kapuci, viděla jsem za Dustinem a Erikem Raye, a tak jsem začala plácat hlouposti, kterým jsem ani nevěřila a všechno jsem si vymyslela, ale oni přiznali, že mě trošku měli rádi, ale už je pozdě... Předtím, když jsem Dustinovi a Erikovi říkala, že se omlouvám, jsem na Raye ukázala tajné gesto, aby je zabil. Rayovi meče jim projeli tělem v ten moment, když jsem zakončila s nimi dialog. Poté jsem běžela zachránit Zayru a její děti.

„Kate! Nezachraňuj mě, ale moje děti, vychovej je hezky, vím, že to dneska přežiješ... Nevím, jestli to přežiju já. Děti mají už jen tebe, Denise a Raye, tak je vychovejte, jak jsem je chtěla vychovat já a předej jim první dopis, poté jim předej i ten druhý dopis a řekni jim, že jsem je měla moc ráda a že jsou můj největší poklad. Děkuji ti za všechno a držím ti palce," křičela Zayra. „Já tebe i děti zachráním, neboj se!" uklidnila jsem ji. Za ní jsem najednou spatřila muže. Bouchl jí do hlavy a ona upadla do bezvědomí. Ten muž byl Robert – můj bývalý vůdce. „Roberte! Já si to s tebou později vyřídím!" křikla jsem na něj a odběhla do stanu, kde měla ležet malá Kate a malý Peter. Ale nikdo tam nebyl... Začalo mi šíleně bušit srdce, měla jsem strach. Pocity se mi míchali. Cítila jsem hodně pocitů najednou: smutek, zklamání, lítost a zlost. Zhroutila jsem se...

Avšak jsem za nedlouho obrátila své city – cítila jsem chladné pocity, jako nikdy předtím, větší, než když zemřel Peter... Cítila jsem chlad, šílený vztek, zlost, pomstychtivost. Stalo se ze mě vražedné monstrum, takovou sílu jsem nikdy předtím neměl! Vyšla jsem ve zbroji ze stanu, s mečem u pasu, lukem na zádech, dýkou na opasku. Vytáhla jsem si extra silné brnění. Bylo těžké, ale udržela jsem ho. Měla jsem helmu a sehnala si dokonce i štít.

Vyběhla jsem hned proti všem členům skupiny Babula. Začala jsem je mlátit a dokonce i zabíjet, bylo mi to úplně fuk. Zezadu vyběhl vyděšený Ray. „Kate! To nejsi ty!" křičel. „Jsem doslova nasraná, ztratila jsem Zayru a její děti, teď už jen bojuju!" odpověděla jsem mu. Brzy si uvědomil, že potřebuji j pomoc. Šel si taky pro brnění a jeho nejsilnější zbraně. Bránili jsme se navzájem, zabíjeli jsme nepřátelé, jednoho po druhém společně.

Nastal klid, všechny jsme vyhnaly, alespoň jsme si to tedy mysleli. Sundali jsme si silné brnění a objali se.

Odešla jsem nám pro nějaké jídlo a vodu. Museli jsme rychle nabýt energie.

Ray počkal u ohniště, kde mělo být bezpečno. Neměla jsem ho tam nechávat. Jakmile jsem vyšla ven ze zásobárny, viděla jsem na zemi ležet jeho meč, který měl za opaskem. U meče ležel i jeho plášť. Z rukou mi spadl plný džbán čisté vody a jídlo. Běžela jsem se okolo tábořiště po něm podívat. Raye jsem nikde neviděla. Ani jediná stopa. Zděsila jsem se a byla jsem tam, kde jsem začala. Zase jsem se zhroutila. Asi po hodině jsem se chtěla jít najít zbylé členy týmu. Nikde jsem nikoho neviděla, prázdno. Stopy výborně zahlazeny. Když jsem se zastavila, u jednoho z nejvyšších stromů na ostrově, někdo mě něčím praštil a já upadla do bezvědomí.

Neměla vycházet, měla zůstat s Rayem, nebo by ho neunesl Frederic a Robert.

Skrz mříže věznice, o které nikdo nevěděl, začalo prosvítat ranní světlo. Ray se pomalu probouzel a ve vedlejší cele ležela v bezvědomí Zayra. Na druhé straně seděl a díval se nehybně na strop Denis, který byl očividně mimo. Nevěděl, kde se nachází, ale děsilo ho to. Kromě těchto třech, bylo ve věznici ještě pár členů z jejich skupiny, kteří přežili s nějakými zraněnými. Nikde ale neviděl jeho milovanou Kate, o kterou se bál momentálně nejvíce. Děsila ho i představa, kde jsou teď ty dvě malá dítka. Ta dvojčátka, které porodila Zayra.