PŘEŽÍT JE DAR✔️

XXXIII. KAPITOLA: Bolesti

Kate ležela na posteli a dívala se na strop. Po chvíli nad sebou spatřila známé tváře.

Byli tam! Zayra, Majk a Diana. Dívali se na mě ustaraně. „Kde je Denis? Kde jsou děti?" vyptávala jsem se. „Děti spinkají a Denis je na druhé straně pokoje. Nechce tě vidět. „Aha, tak já ho respektuju," odpověděla jsem. „Ray. Kde je Ray?" vyptávala jsem se. Oni se na sebe podívali a zakroutili hlavou. „Takže se mi to nezdálo," ujišťovala jsem se. „Ne, je nám to líto," řekla Zayra. Otočila jsem se na bok a začala jsem brečet. „Přál si, abys přežila," řekla mi Zayra a objala mě. Odehnala Dianu a Majka. „Zayro, on se za mě obětoval. Chtěli mi pomoct a skončil... mrtvý," stěžovala jsem si. „Kate, já vím. Já to taky zažila, alej sem s tím smířená. Peter je můj hrdina a tvůj hrdina je Ray," uklidnila mě Zayra. „Děkuji," řekla jsem. „A za co?" divila se Zayra. Odpověděla jsem: „Za to, že si se mnou. Omlouvám se, jak jsem tě a Denise obvinil, že chystáte vzpouru," omlouvala jsem se. „V pohodě, je to už dávno," řekla ona.

Přiřítila se Diana: „Děvčata, mám signál a našla jsem tady vysílačku, můžeme si zavolat o pomoc! Konečně můžeme zmizet z tohoto pekla – po třech letech!" radovala se Diana. Byla to alespoň jedna dobrá zpráva. Vstala jsem z postele a chtěla jsem jít za Denisem – omluvit se i mu, že jsem mu nejprve nevěřila, ale zatočila se mi hlava. „Lež, nebo alespoň seď, máš slušnou ránu na čele a tvá jizva na obličeji se ti otevřela. Diana ti to musí ošetřit," varovala mě Zayra.

„Tyjo, děvčico, ta máš solidní jizvu na tom obličeji, zašiju ti ji," nabídla mi Dia. „Nebude to moc bolet, že ne?" zděsila jsem se. „Prosím tě, ty bojuješ, uděláš si několik ran a tohoto se bojíš, no to snad ne!" zasmála se Diana společně se Zayrou. „No a co, každý máme z něčeho strach," usmála jsem se já.

Diana mi ošetřila všechny rány. Cítila jsem se líp. Společně jsme se najedli a vypili hodně vody. Pochovala jsem si děti – byli tak strašně roztomilé. Nedávno se narodily a už jsou tak veliké – krása.

Dnes večer se zkusíme spojit s civilizací- Všichni jsme nervózní. Diana vezme vysílačku a zmáčkne tlačítko: „MUDr. Diana Queen. Hlásím se po třech letech z neznámého ostrova. Před třemi lety zde ztroskotali tři lodě. Bylo nás asi 120, přežili jsme 4. Dále tady máme batolata, která se narodila asi před půl rokem. 6ádáme o pomoc!" hlásila Diana. Ta dlouhá chvíle toho, než se nám někdo ozve, byla nekonečná.

Nikdo se neozýval. Naše radost se změnila ve smutek. Když v tom se s vysílačky ozvalo: „Rozumím slečno Queenová. Vyšlu k vám lodě – nacházíte se na dosud neobjeveném ostrově, asi 36 mil od Cascais. Máme váš signál, prosím – nevypínejte vysílačku, odešlu vaše souřadnice posádce. Potom zůstaňte tam, kde jste, přepínám." „Rozumím," potvrdila Diana. „Jedem domů!" řekla nám. Všichni se radovali- kromě mě. Nemohla jsem se smířit s Rayovou smrtí. K tomu jsem měla nějaké tušení, že Frederic možná ještě žije. Ale co, my odplujeme a od zemře sám, na tomto zatraceném ostrově, jak jsem mu slíbila.

Večer jsme slavili, že se dostaneme po třech dlouhých letech domů. Zbylé zásoby jsme snědli a vypili jsme hodně vody. Všichni měli dobré spaní.

Ráno mezi troskami prosvítali paprsky slunce. Vzbudila jsem se jako první. Chtěla jsem se naposledy podívat po ostrově. Samozřejmě ne moc daleko od ostatních.

Šla jsem okolo pramene, který jsem znala. Byl to ten pramen, ke kterému jsem chodívala ještě tehdy v Babuli pro vodu. Zaujalo mě to.

Vydala jsem se podívat okolo něho. Zjistila jsem, že kousek od místa, kde současně čekáme na záchranu, je bývalý kemp Babuli. „To se ještě nezničilo?" divila jsem se. Viděla jsem před sebou příbytek, který obýval Robert. Byla jsem zvědavá, jestli tam něco je. Potichu jsem vešla dovnitř a spatřila jsem mrtvého Roberta. Muselo se to stát včera, protože jeho rány byly čerstvé. Vyděsila jsem se a chtěla jsem utéct.

Sotva vyjdu před příbytek, někdo mě chytí. „Ahoj Katelyn," přivítal mě někdo. Snažila jsem se bránit. „Nevyčerpávej se," varoval mě hlas. Jakmile trošku povolil, kopla jsem ho do břicha a stoupla si před něj – byl to Frederic. „Ty ještě žiješ?" vylekala jsem se. „Představ si to, Majk neměl moc velkou sílu, byl vyčerpaný, takže ta rána byla malinká," zasmál se. „Kde je Rayovo tělo!" natlačila jsem ho ke stromu. „Kde-je-Rayovo-tělo?" ptám se ještě víc naštvaná a přitlačím ho ještě víc ke stromu. Sykne bolestí. „Tak bude to!" zakřičím. „Je tam, kde zemřel a jeho duše se potí v pekle," smál se. „V tu chvíli jsem mu vytáhla od opasku dýku a řekla: „Tak mě tam pěkně zavedeš, nebo ta čepel bude v tobě!" „Řekni mi jeden důvod, jak ti to pomůže?" pokračoval. „Chci, aby byl pohřben v civilizaci, ne v této díře!" okřiknu Freda. „Já tě za ním nezavedu, smůla," začal se opět smát. Nezvládla jsem to a bodla jsem ho. „Teď si mi spíš pomohla, Katelyn Swam," řekl a skonal. „Ty hajzle!" řeknu a odejdu z kempu.

Slunce už vyšlo a já se vydala zpátky za přáteli.