PŘEŽÍT JE DAR✔️

XXXIV. KAPITOLA: Svoboda

Když mě viděli, že přicházím, začali říkat: „Kate! Kde si byla? Vždyť si se mohla ztratit!" „Já jsem potřebovala být chvíli o samotě, ale neřešme to prosím," odpověděla jsem smutně a odešla.

Za nedlouho za mnou přišla Zayra a chytla mě za rameno: „Kate, řekni mi pravdu. Kde si byla. Báli jsme se o tebe. „Já..." nedořekla jsem a v dálce jsem viděla obrys lodi. Rychle jsem vstala a běžela za ostatními: „Už jsou tady! Záchrana!" Všichni se radovali. Připluly k nám dva malé čluny a v nich seděli záchranáři. První vzali děti, potom Zayru, Denise a Majka. „Nad čím přemýšlíš, Dio? Pojď," řekla jsem a ona se na mě otočila: „Víš, Kate. Způsobila jsem vám peklo, zabila několik lidí, nechala se ovládat bratrem... Nevím, jestli mi patří navrácení domů – budou mě stíhat..." strachovala se Diana. „Nás ostatní taky, ale když jim nikdo neřekne, jak to doopravdy bylo, nebo to vymluvíme na ty, co tady už nejsou, tak budeme v pohodě," uklidnila jsem Dianu. „Myslíš, že je to dobrý nápad?" ujišťovala se Dia. „Ano, je. Já na sebe vezmu smrt tvého bratra, smrt Roberta a pár dalších lidí," seznámila jsem Dianu s plánem. „Ne, to by nebylo fair play," řekne Diana. „Já za to taky celkem dost můžu," dodá. „Tak já se obviním ze smrti Frederica a Roberta," dopovím a ukážu Dianě směrem na člun. „Dobře. Já obviním Frederica z toho, že mi vyhrožoval a že on a Robert zabili nejvíc lidí!" napadlo Dianu. „Tobě nevadí, že budeš sestrou vraha?" ptám se. „Ne, nevadí. Nechci, aby si měla ještě víc zkažený život?" usmála se a odešla směrem k člunu a já jdu hned za ní.

Byla jsem opřená o zábradlí na lodi a dívala se na pomalu mizející ostrov. „Sbohem ostrove, snad už se nikdy nepotkáme. Sbohem tříleté peklo. Sbohem Petre. Sbohem můj hrdino – Rayi. Snad se dostaneš tam nahoru. Udělal si sice pár chyb, ale je jich míň, než těch mých. Tvé hrdinské činy přeperou tvé chyby. Ty, jenž si zachránil spoustu lidí, obětoval ses. Potvrdil si mi tvou lásku ke mně. Já ti zůstanu věrná, zůstanu. Zůstaneš mi v srdci – navždy!" říkám si v hlavě.

Z těch spousta lidí, nás zbylo jen šest. Údajně bylo na ostrově celkem 120 lidí. Vzpomínky z ostrova mi proletěly hlavou. Myslela jsem na všechny, koho jsem na ostrově potkala, díky ostrovu jsem se změnila.

Po pár hodinách cesty, jsme se vrátili do civilizace. Záchranná služba se nacházela v Portugalsku, ale brzy jsme odletěli do svých původních bydlení. Já byla v Itálii, ve stejném městě, jako Zayra. Denis a Majk bydleli v Americe a Diana někde v Anglii. Všichni jsme se nakonec přestěhovali do stejného města v Americe – Porta Salerna.

Nechali jsme udělat památník Rayovi a Peterovi i dalšími obětem ostrova. Frederic padl v zapomnění.

Museli jsme jít ještě říct mnoho věcí o ostrově policii, vládě – všem. Neřekli jsme jim všechno. Neohrozili jsme nikoho

Za ty tři roky, co jsme byli na ostrově, se to ve světě dost změnilo. Chtěli jsme se dostat do společnosti normálně, normální lidé, s normálním životem – ale nikdy nezapadneme. Jsme jiní. Prožili jsme peklo.

Mám sice vysněnou práci a o mých příhodách na ostrově jsem napsala i knihu, ale Ray mi opravdu chybí. Někdy mám dokonce pocit, že je u stále u mě. Pomáhá mi, chrání mě. Je mým andělem strážným.

Zayra má už šestileté dvojčátka a pořád jim vypráví, o jejich tatínkovi, vypráví jim o zlých a hodných lidech, co tam byli, vypráví jim o všem, co se na ostrově stalo. Učí je, jak se mají chovat, jak mají být obětaví – být hrdinové.

Toto je neuvěřitelný příběh, který jsem prožila. Měla to být dovolená u moře... Byl to boj. Měla jsem veliký dar – Dar přežít.