PŘEŽÍT JE DAR✔️

XXXII. KAPITOLA: Odpuštění

Frederic byl opřený o jednu ze zdí v cele a díval se na mě, jako na toho největšího vraha pod sluncem. Asi po deseti minutách se mě zeptal: „Tak co, už si rozhodnutá, co uděláš?" „Ano, jsem..."odpověděla jsem mu, zahrála jsem divadélko, že jsem byla smutná „Jen vytas meč a zabij mě, nechci, aby se mí přátelé dozvěděli, kdo jsem, pojď, zabij mě a propusť je," věděla jsem, že by je zabil i tak, i tak, ale napadl mě jeden plán.

Jeho meč byl ostrý, na poslední chvíli stihla uhnout jeho ostří. Rozbil sklo. Rychle jsem křičela přes celé křídlo, ať se zachrání a řekla jsem jim, kde je klíč od cely, kde je uvězněn i Denis. Mezitím jsem bojovala, i když nevím, jak jsem to mohla dokázat. Jakmile mi vykřikli, že všichni tři jsou venku, tak jsem řekla Zayře, kde jsou děti. Ona byla strašně šťastná a vydala se na místo, kde jsem jí řekla. Přestala jsem komunikovat s nimi a začala křičet na Dianu: „Diano, pomož mi prosím!". Diana byla překvapená „Ale, copak, můj bráška je silný?" smála se. „Dio, já vím to tajemství. Já to vím. Vím, že tvůj bratr se k tobě chová jako k odpadu, já to vím. Nemusíš hrát divadlo, jen prosím i s Majkem pomožte Denisovi, Zayře, Rayovi utéct ven, byla bych strašně vděčná, prosím Dio, nebuď, jako tvůj bratr." „O čem to tady sakra mluvíš?" rozzuřila se Diana. „Už na mě nemusíš hrát divadlo Dio, já vím, proč ses celou dobu, co jsme tady na ostrově tak chovala, zasloužíš si konečně klid, svobodu, svého bratra se už bát nemusíš. On ti už neublíží, já se ho zbavím, pokud chceš. Prosím Dio!" „Dobře, děkuji za to, že si mi konečně vrátila svobodu... Majku! Naklusej sem! Musíme pomoct přeživším!"

Fredericův meč mi přistál kousek od nohy a já se o něj řízla. Rána byla celkem hluboká, ale byla jsem zvyklá. Konečně jsem mohla bojovat i já naplno a mohla jsem vyhrát souboj. Nechtěla jsem ho zabít, chtěla jsem, aby trpěl za to, co všechno mým přátelům, jeho rodině, mojí rodině, týmu udělal. Zasloužil si, aby byl potrestán. Udělala jsem mu těžké zranění a on padl, ale nezemřel. Řekla jsem mu: „Budeš umírat sám a nikdo se tě nebude snažit zachránit, odpykáš si spravedlivý trest, který ti patří. Budeš úplně sám. Ani Babula ti nepomůže, já je totiž porazím, zavinil sis to sám. Máš to za tvou rodinu, mé přátelé, členy naší skupiny. Pamatuj si, že se nikdy nevzdám. Sbohem Fredericu..." zvedla jsem se a odešla z cely.

Do křídla se vřítila skupina – byla to Babula! Vytasila jsem svůj meč a začala bojovat s jejími členy. V dálce jsem spatřila, jak Diana, vede mé přátelé i s Majkem pryč z tohoto hrozného místa. Všiml si mě Ray a běžel mi na pomoc, křičela jsem na něj, ať sem nechodí, že je to tady nebezpečné. Ale on stejně běžel. „Přece tě tu nenechám jen tak bojovat samotnou s minimálně patnácti vojáky, Kate!" zakřičel přes celou chodbu. „Copak ty mi nevěříš?" divím se. „Věřím ti víc než dost, ale neunesl bych vzpomínku, jak bych tě viděl mezi těmi vojáky a já uprchl jen tak pryč, z tohoto ostrova, bez tebe!" Usmála jsem se a kývla na něj, ať mi jde pomoct.

Byli jsme prostě blázni, že jsme si povídali při boji 2v15. Asi nás to uklidňovalo. Jakmile vojáků bylo o hodně méně, myslím, že jich bylo tak 6, řekl mi Ray: „Takže teď mě prosím poslouchej. Už je jich jenom šest, to já zvládnu, ty teď rychle poběž za ostatníma a já za chvíli přiběhnu, ano Kate?" „Nenechám tě tu samotného!" křikla jsem na něj. „Kate, je jich jenom šest... promiň, už jen pět, to já zvládnu, neboj se, budu nejvíc šťastný, až utečeš! Udělej to pro mě!"prosil. „Ale..." v tu chvíli mě opět políbil. Měla jsem takový pocit, že to byl poslední polibek, polibek na rozloučenou... „A teď běž Kate," poslechla jsem Raye, protože jsem chtěla, aby byl šťastný. Z dálky jsem viděla, jak to zvládá s přehledem, už tam byli jen čtyři vojáci a pořád to Ray zvládal. Pousmála jsem se.

Kate, ani Ray, nikdo si nevšiml Roberta, který číhal na stromě a zrovna zaměřoval lukem na Raye. Když Ray zabil posledního vojáka, Kate už ho skoro neviděla, když v tom si všimla konečně Roberta, který byl na uschlém stromě bez listí, rozběhla se zpátky směrem k Rayovi, aby ho varovala...

„Rayi, pozor, šíp, letí přímo na tebe, rychle uhni!" na poslední chvíli Ray uhnul a všiml si lukostřelce na stromě bez listí. Lukostřelec vystřelil další šíp. „Rayi!" znova se minul.

Lukostřelec už začínal být nervózní. Letěl další šíp, Ray opět uhnul. Chtěl se rozeběhnout, když v tom mu do zad někdo další střelil šíp. Ray padl na zem a Kate začala křičet: „Rayi! Ne!" za ani ne minutu zahlédla za Rayem Kate osobu v kápi, byl to Frederic. Kate se rozběhla, i přesto, že viděla Frederica za Rayem, směrem k Rayovi, který ještě dýchal.

Viděla jsem na zemi ležet tělo Raye, za ním stál člověk v kápi. Ihned jsem poznala, že to byl Frederic. Rozběhla jsem se i přesto za Rayem, ležícím na zemi. „Rayi, Rayi, to jsem já, Kate!" ten lukostřelec slezl a odběhl pryč. „Kate, já tě slyším, musíš se teď zachránit, prosím," odpověděl chraptivě Ray. „Ne. Ne. Já tě tady nemůžu jen tak nechat, musím tě ošetřit, musím tě zachránit." „Mě už nemá cenu zachraňovat, jen prosím na mě mysli, budu vždycky s tebou. Budu žít do té doby, než na mě nezapomeneš." „Ne, já tě prostě zachráním a o tom nebudeme diskutovat!" řekla jsem mu ubrečená. V tu chvíli se ozval Frederic: „Má pravdu, už to nemá cenu, ho zachraňovat, měla by si ho poslechnout a běžet se zachránit. Ostatní už dávno vypluli a na tebe určitě nečekají, ani na tvého kamaráda, promiň - přítele. Nemá to cenu, já tě můžu zabít a můžeš se s ním setkat. Nevím, nejspíš v pekle, protože jste udělali tolik nehezkých věcí..." „Kate, neposlouchej ho..." upozornil mě Ray. Já se podívala na Frederica a poté na Raye: „Odpusť mi..." omluvila jsem se Rayovi a poté pokračovala: „Fajn, teď už vážně nelžu, zabij mě, chci se s ním setkat," prosila jsem. „Opravdu Kate? Nedopadne to jako minule?" ptal se Fred. „Ne, nedopadne..."odpověděla jsem mu, když v tom mě přerušil Ray: „Kate, já budu vždycky s tebou, nenech se zabít, ještě máš většinu života před sebou, Kate, nebuď hloupá!" říkal Ray. „Já si to zasloužím, setkáme se Rayi, setkáme... Fredericu, tak dělej!" přikážu. „Neposlechneš svého přítele?" ptá se. „Říkám ti, dělej!" rozčiluju se. „Kate, neděj to!" vykřikl, co nejvíc mohl Ray a odkašlal si. „Říkám ti, čeká tě ještě dlouhý život, moje poslední přání je, abys šla za svým snem a nenechala se zabít jako nějaký ubožák, co chce utéct před realitou. Probuď v sobě zase tu pravou Kate, tu statečnou a sebevědomou Kate, kterou jsem podruhé poznal. Udělej to pro mě, prosím!" prosil mě Ray. „Podruhé? Kdo ti to řekl? Zayra, že ano? Dobře, budu na tebe myslet každý den, ale musíš být opravdu se mnou, ano? Zůstaň tady se mnou! Rayi! Ray! Slyšíš mě, Rayi! Rayi. Rayi..." volala jsem na Raye, který nereagoval. Začala jsem brečet. Byla to moje chyba. Moje. Ale už vím, že se mnou bude navždycky. Budeme spolu navždy. „Je ho škoda. Věděl toho ale příliš," řekl Frederic.

Kate objala Raye a chvíli i plakala, ale nečekala, co se stane dál. Frederic vzal dýku a natáhl ruku a rozmáchl se, protože chtěl zabít Kate, ale až v tu chvíli, se vynořila další postava v kápi a zabila Frederica dřív, než on zabil Kate. Fredericovo tělo spadlo kousek od těla Raye. V tu chvíli se Kate otočila dozadu a všimla si té osoby.

Oplakávala jsem Raye a po chvíli vedle mě spadlo tělo Frederica, vyděšeně jsem se otočila a stála tam další osoba v kápi a měla v ruce dýku krve. Ta osoba zabila Frederica a mě nejspíš zachránila. Poté, co jsem se z toho všeho vzpamatovala, jsem se neznámé a zahalené osoby zeptala: „Kdo proboha si a proč si zabil tohoto člověka a mě zachránil?" „Ahoj Kate." „Majku! „Po dlouhé době mě vidíš, promiň, že jsem byl takový..." v tu chvíli si všimli, že pode mnou leží Ray: „On je..." „Ano... mrtev. Obětoval se za mě. Chtěl mě zachránit..." nezvládla jsem to doříct a začala jsem brečet a přitom jsem usnula.

Probudila jsem se někde v polorozpadlé místnosti.