PŘEŽÍT JE DAR✔️

XX. KAPITOLA: Hlídka

Po dnešním východu jsem rychle běžela za Rayem, mu říct, co se děje. Nevěřil mi. Jak jsem ho tak přemlouvala, na chvíli se zamyslel a potom řekl: „Kate, zkus se jich zeptat, uvidíš." „Když se jich ale zeptám, tak se dozví, že je sleduji. Budou si myslet, že jim nedůvěřuju!" vykřikla jsem. „V tom případě nevím, jak ti mám pomoct, snad pomůže rada, zkus je nenápadně sledovat, jestli nedělají něco zvláštního, potom z toho vyhodnoť jak moc je to vážné," navrhl a dal mi pusu. Poté změnil téma: „No, a taky máš takový hlad jako já?"„Celkem jo, pojďme se najíst, nejedla jsem už dlouho a kručí mi v žaludku. Měli bychom ta mít nějaké ryby, které ulovili před hodinou. Potom tam máme vodu a dokonce jsme nalezli něco, jako kávu. „Kávu jsem neměl už hodně dlouho, už od té doby, co jsem n ostrově," zasnil se Ray.

Vydali jsme se k ohništi, kde na nás čekalo dobré jídlo.

Jakmile jsme se najedli rybou a vypili se kávu, šli jsme do stanu probrat Denise a Zayru. Při jídle se divně nechovali, dokonce si vedle mě sedli. Bavili jsme se o „kávě", že byla dobrá a že se nikomu po ní neudělalo špatně.

Potom, co jsem si to s Rayem probrala, rozhodla jsem se si Zayru a Denise zavolat ke mně: „Takže, kam v noci mizíte?"„Přeci sbírat a lovit jídlo a hledáme i tu kávu, nebo spíš napodobeninu kávy a pitnou vodu," odpověděla mi Zayra. „Chci pravdu, kdybyste tak dělali, nikdy bychom nemuseli bojovat a nikdy by se naše jídlo nespotřebovalo! Kam chodíte!" „Chodíme jen na Lian, vzpomínat na Petera," odpověděl překvapeně Denis. „A proč tedy nevezmete i mě a Raye?" tázala jsem se. „Na to odpovídat nebudeme, ale neboj se. Jestli máš nějaké podezření na to, že něco chystáme, tak ne, nechystáme, spíš se na něco chystáme," řekl Denis, když v tom do něj Zayra bouchla. „Zayro, co to mělo znamenat? Proč si do něj bouchla?"„Byla na něm moucha," vymyslela si Zayra. „Žádné mouchy tady nežijí, tak řeknete mi konečně někdo, co se tady děje, nebo vás mám rovnou vyhnat na týden pryč?" zlobila jsem se. „Promiň Kate, mi ti to říct nemůžeme... Až za pár dní, kdy bude šestý měsíc..." řekl Denis „Co to znamená?" ptala jsem se. „Prostě je teď skoro šestý měsíc od smrti Petera a my ti to můžeme říct až šestý měsíc od jeho smrti..." dopověděla. Už se zvedala, ale já ji chytla a posadila zpátky. „Budou vás teď hlídat hlídky na každém kroku, i na cestě na Lian!" obeznámila jsem je se situací a oni nesouhlasně zakývali. „Nebo si mám myslet, že na naši skupinu něco chystáte?" dodala jsem a podezíravě se na ně podívala. „Dost!" okřikl mě Denis. „Ať si nás hlídky klidně hlídají, ale budou od nás minimálně deset metrů!" kladl si podmínku Denis. „No dobrá, že jste to vy, ale pamatujte – když se mi to už nebude zdát, řeknete mi to, jasný?" přikázala jsem a ukázala jim směrem k východu. Přikývli a odešli.