PŘEŽÍT JE DAR✔️

XI. KAPITOLA: Důležitý rozhovor

Přišla jsem na místo, které bylo označené na mapě, tam jsem našla pod kamenem dopis, ve kterém bylo napsáno: „Zdravím. Jsem rád, že jste našli můj dopis. Doufám, že jste to vy - Majk, Denis a Kate. A teď o co se jedná. Máme nové a snad bezpečnější tábořiště. Jak ho najít? Jděte po šipkách, ukazují cestu k tábořišti. Frederic."

Šli jsme tedy s Majkem a Denisem po šipkách. Šipky byly přehledné a pěkně udělané. Určitě to bylo složité.

Přišli jsme opět k nějaké jeskyni, ale tentokrát byla celkem malinká. Jelikož bylo vedro, dali jsme si tam přestávku. V láhvi, kterou neustále nosím sebou, jsem měla vodu z toho pramene, který jsem našla. Nic mi neudělal, nejspíš byl čistý. „Na, tady máte, kluci. Děkuji za záchranu. Já to bez vody vydržím, hlavně se napijte vy dva," řekla jsem jim a podala vodu. „Díky," odpověděl Denis a napil se. Potom předal láhev i Majkovi. „Taky díky, ale to je tvoje zásoba Kate," řekl Majk. „To je dobrý. Jsem vám vděčná," odpověděla jsem.

Chvíli jsme si povídali o cestě. Jak bude ještě dlouhá? Jak nebezpečná? Vystačí nám naše velmi malé množství zásob? Dokončíme vůbec cestu? Ptali jsme se navzájem.

Než jsme se nadáli, byl opět večer. „Kluci, dnes už tu cestu dál nezvládneme, musíme si zdřímnout. Nebo spíš vy, já si dneska vezmu hlídku, uhlídám to tady, nebojte se. Jděte spát, ať máte ráno sílu," nabídla jsem jim.

Jakmile usnuli, vydala jsem se na nejbližší kopec. Měla jsem nádherný výhled a počasí opět stálo na naší straně. Rozhlížela jsem se, viděla jsem i z toho malého kopce daleko, bylo jasno a měsíc svítil. Najednou jsem spatřila světlo loučí, chtěla jsem utéct, ale někdo mě chytl. Držel mě pevně, nemohla jsem se ani otočit, zakryl mi pusu dlaní. Naštěstí jsem trénovaná. Po ruce jsem měla dýku a nějak jsem se ze spárů neznámého člověka dostala. Vytasila jsem dýku a vyhrožovala mu. Bohužel mu nešlo vidět do toho jeho zatraceného ksichtu. Pak se za ním objevili další, asi tři lidé. Oživila jsem své bojové schopnosti a kopla toho člověka, co mě držel. Proti mně se rozběhli další tři lidi. Celkem nefér boj, já proti čtyřem chlapům - teda, asi. V tom zmatku jsem žádnou tvář nezaregistrovala a prostě jen bojovala a bránila se.

Brzy přiběhl Denis i s Majkem. Zaútočili zezadu na dva lidi a já si podala toho uprostřed. Byla to dramatická akce.

Byl to těžký boj, ale společně jsme to zvládli! Ještě předtím jsem seděla na kraji kopce, nohy jsem měla směrem dolů - z kopce. Měla jsem strach, když mě stiskly pevné ruky, bála jsem se, že spadnu. A to ne kvůli sobě, ale kvůli Majkovi a Denisovi. Nechtěla jsem je ztratit, když už mě zachránili, byli hodní.

Hlídku si radši opět převzali kluci. Věděli, že bych to sama nejspíš nezvládla.

Na tomto ostrově se musí být po skupinách, nebo jediným vaším osudem je smrt! Musíte bojovat, musíte se bránit, musíte se dělit, musíte spolupracovat, jinak nemáte šanci na přežití.

Šla jsem spát, spala jsem celou noc a probudila se až ráno. Obvykle se budím i přes noc, tentokrát už ne. Nejspíš to bylo tím vyčerpáním z boje. Kluci spali taky, asi usnuli chvíli po mně. Divím se, že nás nikdo nezabil.

Ráno jsme se vydali na cestu. Na další úsek naší trasy k novému území. Šli jsme opět po šipkách. Přišli jsme k vyhaslému ohništi. Asi už utekli zase jinam. Žádné šipky tady nebyli, kromě těch, po kterých jsme přišli sem, do opuštěného tábořiště. „Do háje!" křikla jsem. „Už šli dál a už tady nejsou šipky, jsme sami. Já jsem zase sama," řekla jsem. V tom mě přerušil Majk. „Nejsi sama, máš nás, nás dva". „Omlouvám se. Jsem nervózní," omluvila jsem se jim.

„Možná není všemu konec, možná nám nechal někde schovaný dopis Kate!" řekl Denis. „Já vůbec netuším kde, vy snad jo?" zeptala jsem se jich. „Jo, já možná jo," odpověděl mi Majk. „Schovával různé důležité věci," dodal Majk. „Kde?" zeptala jsem se ho. „Ve kmenech dutých stromů," odpověděl Denis. „Půjdu se po nich podívat," nabídl nám Denis. „Ty?" zeptal se vyděšeně Majk. „Neboj, nic se mi nestane, to ti slibuji!" odpověděl mu Denis. „Ale fakt se ti nesmí nic stát, jasný!" řekla jsem mu já. „Nebojte se, za maximálně dvě hodiny se vrátím i s dopisem, budu pozorný," dodal Denis. Majk ho objal a já ho poplácala po zádech. Šlo vidět, že se o něj Majk hrozně moc bojí, ale já Denisovi věřila. Jakmile odešel, s Majkem jsme šli k vyhaslému ohništi.

Šli jsme k ohništi a tam si začali spolu povídat.

„Kate?" zeptal se Majk. „Ano, Majku?" ptala jsem se pro změnu já. „Kde si byla předtím, než si zde uvízla?" zjišťoval ode mě Majk. „Já chodila na vysokou školu, zrovna jsme měli prázdniny, a co si dělal ty?" tázala jsem se. „Já jsem měl čerstvě po výšce, studoval jsem policejní akademii," přiznal se Majk. „Zajímavé, a proto se umíš tak dobře bránit a tak dobře bojovat?" divila jsem se.

„Jo. A kde ses naučila bojovat ty?" zajímal se Majk. „Já? Já jsem se nikde neučila bojovat. Až tady. Učila jsem se sama," pochválila jsem se. „Děkuji. Možná je to tím, že jsem si zažila peklo," svěřila jsem se Majkovi. „Počkat? Ty a peklo? Jestli myslíš toho Raye, tak Ray je blbec," nadával Majk. „Není. Prostě se jen bál, že přijde o svou funkci. Já se s Rayem znala, když jsem byla malá. Jenomže on si mě už nepamatuje. Proto se ho zastávám," pověděla jsem pravdu. „Ty jo, ty máš paměť, jako slon," divil se Majk. „Ještě ti řeknu jedno tajemství ohledně Raye. Já za ním chodila teďka každý večer. Byl odsouzen za to, jak mě napadl a byl mu udělen krutý trest, že ho zbičovali a potom ještě musel jít k nějakému zasranému altánu, který byl od tábořiště daleko. No a já ten soud celý viděla! Viděla jsem, jak ho mlátili..." nestihla jsem doříct, protože Majk mě přerušil: „A tys mu nepomohla? Jako vážně? Ty myslíš jen na sebe, byla si u toho a nic si neudělala! Proč? Víš, jak je toto krutý trest? Ten trest se ukládá jen za to, když někdo někoho zabije, což se nestalo a oni ho odsoudili k tomuto nejvyššímu trestu kvůli tomu, že tě zranil, no ty vole..." nadával mi Majk. Já si hlavu položila do dlaní a po chvíli jsem pokračovala: „Kdyby věděli, že bych tam byla, měl by ten stejný trest ještě jednou a já taky, což jsem nechtěla, už tak byl vyčerpaný. Ty všechny zákony vymyslel Frederic, nesnáším ho... Nechápu, jak jsem ho mohla tu chvíli milovat..." uvědomovala jsem si. Majk viděl, že skoro brečím a tak se mi omluvil, že to tak nemyslel a že nevěděl, že to může být až tak hrozné. Objal mě a řekl: „Frederic musí jít z 1. postu – hned!"

Uvědomili jsme si, že jsme si povídali celkem dlouho a Denis nikde nebyl, začali jsme se bát a Majk řekl, ať se jdeme po něm kouknout, že se bojí, že se Denisovi něco stalo.