PŘEŽÍT JE DAR✔️

XVIII. KAPITOLA: Osvobození

Po dlouhé době se oba probrali, ale Peter byl těžce zraněn, Řekla jsem Majkovi, ať se o Denise postará, nechtěl, odešel pryč. Tak jsem řekla Zayře. Ona přikývla. Postarala se o Denise a odvedla ho ven, na vzduch, ale tam Peter nemohl... „Kate..." řekl chraptivým hlasem... „Mám poslední dvě přání..." vydal ze sebe. „Jak poslední!" vyděsila jsem se. „Nechci se trápit, prosím. První, předej tento dopis Zayře, prosím, nedívej se do něj," poprosil Peter. „Neboj, slibuji," přísahala jsem. „Pamatujte si na mě v dobrém," žádal Peter. „A děkuji za záchranu i tobě i Zayře," poděkoval a usmál se. V tu chvíli začal kašlat, kašlal fakt hnusně... „Fred na tebe..." kašlal znova a v ten čas, co začal mluvit o Fredericovi, jsem začala ještě víc poslouchat. „Frederic na tebe chystá něco hnusného. Nejen na tebe." „Cože?" divila jsem se. „Chce se vás zbavit," řekl Peter.

Viděla jsem Petera umírat. Alespoň už se nemusí trápit na tomto ostrově. Byl strašně laskavý a milý. Zavolala jsem Zayru. Zayra vešla a podívala se na tělo Petera, objala ho.

„Přál si, aby bylo jeho tělo spáleno na popel a vypuštěno na Lianu. Lian je výškový bod na tomto ostrově, kde fouká vítr a nejsou okolo stromy, je to spíš útes, chtěl být poslán po větru do moře, aby mohl plout dál..." řekla se slzami Zayra. „Jeho přání splnit přeci musíme, ne?" odpověděla jsem já.„Ano, a taky tak učiníme, zítra při západu půjdeme s jeho urnou i s Denisem na Lian. Půjdeš s námi?" zeptala se mě Zayra. „Ano, půjdu..." odpověděla jsem Zayře. „Prosím, nech mě tu s ním chvíli," požádala a já přikývla. Odešla jsem ze stanu a ponořila se do myšlenek.

Jakmile nastal večer, šli jsme s popelem na Lian. Ale jen já, Denis a Zayra. Majka jsem nechtěla brát, je to zrádce, přetvařuje se.

„Při boji nám zemřel náš statečný, laskavý a milý Peter. My tři jsme byli jako jeho rodina a jeho rodinou zůstaneme navždy!" řekla jsem. Denis otevřel urnu, položil na rovnou plochu a každý ji postupně pohladil. Potom jsme ji společně zvedli a přesně při západu, kdy bylo Slunce napůl schované, začal foukat velký vítr a popel z urny jsme postupně sypali do směru větru, který mířil do moře.

„Zayro, počkej, něco jsem ti zapomněla dát. Je to dopis od Petera. Požádal mě, abych ti ho předala, ale nečetla si ho, tak, tady máš." Zayra si začala dopis číst a začali ji téct slzy, potom mě objala a řekla mi, že děkuje za předání. „Nemáš zač" odpověděl a jsem a museli jsme už jít do tábora, abychom neměli problém.