Mitch Hale - Začátek Konce

Dopis

Z pohledu Dereka
Seděl jsem v obýváku na parapetu a díval se z okna do lesů. Tady.. Na tomhle místě jsem přesně před rokem požádal Stilese o ruku. Tady jsme sedávali každý večer a pozorovali západ slunce. Cítil jsem, jak mi po tváři teče slza. Byl pryč. Nedal jsem si pozor. Nedokázal splnit slib. Nedokázal ho ochránit. Ještě stále jsem před sebou viděl ten okamžik.. Kdy mě od sebe odstrčil a začal porušovat vlastní pravidla, aby nás zachránil před tím, co sám vyvolal. Co bych dal za to, vidět ještě jednou ty hnědé oči. Ten nádherný úsměv, kterým mě obdarovával každý den od momentu, kdy jsem se mu vyznal. Co bych dal za to, kdybych se znovu mohl dotknout té sametové ruky, na jejímž prstu zářil zlatý kroužek s triskelou - keltským symbolem pro svatou trojici a pro život - zároveň znakem našeho rodu.
Přitáhl jsem kolena k bradě a zabořil do nich obličej.
„Tak moc mi chybíš, Stilesi.“ Šeptal jsem.
Vstal jsem a přešel ke krbu. Jeho římsu si už před svatbou vzal Stiles na starost. Teď na ní byla spousta našich společných fotek v rámečcích. Usmál jsem se. Zvlášť u jedné.. Na ní jsme byli já a on. Já se zářivě rudýma očima, on se zářivě zlatýma očima. Vzpomínal jsem si, jak mi Stiles popisoval, jak byl fotograf, u kterého jsme si fotku nechali vytisknout, vyděšený, když si pro ni přišel. Kvůli zachování tajemství mu Stiles nakecal, že to byly barevné kontaktní čočky a že jsme šli na maškarní. Když mi to tehdy vyprávěl, dostal jsem záchvat smíchu. Lidé se vlkodlaků báli. Byla to jejich přirozená reakce na neznámé. Vzal jsem rámeček do ruky. Slyšel jsem papír, který spadl na zem. Podíval jsem se k nohám a zamračil se. Vypadalo to jako dopis. Nevzpomínal jsem si, že bych nějaký psal a Stilese jsem také žádný neviděl psát. Co to bylo?
Odložil jsem rámeček a zvedl obálku ze země. Ten "škrabopis" bych poznal všude. Tohle bylo rozhodně Stilesovo písmo. Na obálce bylo napsáno mé jméno. Zamračil jsem se a otevřel ji. Zděsil jsem se, když jsem uviděl, kolik listů má jeho "práce". Tím víc mě, ale zajímalo, o co se jedná. Začal jsem číst.
Drahý Dereku.
Do háje, to zní moc škrobeně.. Promiň. Ehm.. Dereku. Nikdy jsem nepsal dopis, takže nekoukej na úpravu, jo? Teď, ale k tomu podstatnému.
Vím, že jsem udělal chybu. Vím, že jsem ti měl o všem říct, že jsem neměl pochybovat, ale.. Nevěděl jsem, jak se to vyvine a tak jsem tě do toho nechtěl zatahovat. Každopádně, chystám se to použít. Tím slovem to, myslím porušení pravidel Průvodce. Pravidel, která jsem sám vymyslel. Hádám, že teď musíš být zmatený. Dovol mi vysvětlit.. I smrt, nebo Průvodce, smrt je název, který jste mi dali vy, má svá pravidla. Nikdy nesmím vzít život někomu, koho Čas neurčí. Ano, tohle pravidlo jsem porušil, když se ze mě stala Nightmare. Když mi byla záhadně sebrána má moc. To víš. Nikdy nesmím vrátit život nikomu, kdo už je na druhé straně. A to byla moje fatální chyba. Vrátil jsem. Lidé, které vrátíš z posmrtného života.. Jejich chování se změní. Už vědí, co je bude čekat na druhé straně. Někteří se tě pokouší zabít, protože jsi jim vrátil život. Někteří se tě pokouší zabít, protože se nechtějí vrátit zpět. Proto, jako Průvodce, nesmíš tohle pravidlo nikdy porušit. A já to udělal. Protože jsem si myslel.. Že jsi mě zavrhl, když jsem se stal Nightmare. Když jsem se tě pokusil zabít. Myslel jsem si, že už ti na mě nezáleží. Byl jsem osamělý. Proto jsem se rozhodl vyvolat rodinu, ve které jsem žil na přelomu 19.-20. století. Matka a otec mě přijali v klidu. Zdá se, že je smrt moc neovlivnila. Jenže jejich dcera.. Angee.. Umřela jako dítě. A ona, si jako jediná vzpomínala, proč umřela. Že ji zabila má pravá matka. Předčasně. Chtěla se pomstít. Proto dělala to, co dělala. Byla to moje vina. Věděl jsem, že si vytvoří pouto s novým Průvodcem a dovede mě k němu. Potom už byla jen otázka času, než získám svou moc zpět. Ale.. Porušil jsem hodně pravidel. A to na mě mělo efekt. Moje tělo začalo odmítat mou moc. Ničilo mě to. Proto jsem porušil další pravidlo. Vlastně jsem tím napravil chyby. Svoje chyby. Nic z toho, se nemuselo stát, kdybych se neprobudil.
Důvod proč ti tohle všechno píšu, je tenhle: ani po mé smrti nebudeš v bezpečí. Právě naopak. Už tě nemůžu chránit. V našem domě jsou jisté objekty, do kterých jsem ukryl části sebe sama. Například můj přívěsek, který jsi mi dal. Najdeš ho v ložnici, pod svým polštářem. Chraň ho. Protože on bude chránit tebe. Vlastně.. Bude fungovat jako taková malá spojka mezi tebou a mnou. Nemůžu zasahovat do lidského světa. Matka mě chytla do časové smyčky ze které se sám nedostanu. Stále ti, ale můžu pomáhat. Dřív, nebo později, mě uslyšíš. Bude to jako tichý hlásek ve tvé hlavě. Ať se děje cokoliv.. Poslouchej jeho varování. Budu vědět, co se chystá. Budu se pokoušet ti poslat zprávu ovšem.. Pokud ten hlas začne slovem hodiny.. Neposlouchej ho! V žádném případě! Po nějaké době.. Budu schopný se, alespoň trošku vrátit. Poznáš to. Budeš vědět, kdy jsem blízko tebe. Ostatní mě, ale neuvidí. Budeš si muset dávat pozor, aby tě neoznačili za blázna.
Každopádně... Vím, že tě matka nesnáší a že chystá něco velkého. A bojím se, že s tím začne teď, když už nejsi pod mou ochranou. Prosím, neříkej o tomto dopisu nikomu. Budu se s tebou pokoušet spojit.
Miluji tě.
PS. : pokud budeš v místnosti s hodinami, jejichž ručičky se začnou točit pozpátku, uteč co nejrychleji můžeš. A za žádnou cenu nehledej Nemeton. Pravděpodobně bys mě tam našel, ovšem.. Už bych tě nepoznal. V okamžiku, kdy bychom se setkali.. Bych tě zabil.

Stiles (MH).