Mitch Hale - Začátek Konce

Dvanáctá hodina

Střídavě jsem byl vzhůru a upadal do bezvědomí. Ta horečka byla velmi vysoká. Podíval jsem se na svou ruku. Ten blesk byl mnohem výraznější, než předtím.
Otče prosím.. Zašeptal jsem v duchu. Potřebuju tvoji pomoc.
Nevím, jestli na tohle stačím. To je spíš věc tvé matky.. Řekl.
Oba jsme, ale věděli, že matka mi nebude ochotná pomoci.
Prosím.. Můj vnitřní hlas byl velmi slabý. Bylo to jako jed, šířící se mým tělem. Strašně to bolelo. Měl jsem však zlé tušení, že divoký hon půjde po Derekovi. Museli cítit naše spojení. Vystavovalo ho to velkému nebezpečí. Dokonce i po tom, co mi udělal, jsem na něj nedokázal zapomenout. Ale ne, že bych k němu něco víc cítil. Už ne. Jediné, co jsme měli společné, bylo příjmení.
Donutil jsem se otevřít oči. Ne. Teď jsem nesměl znovu usnout.
Prudce jsem se vymrštil do sedu a vytáhl ze skrytého pouzdra v rukávu dýku - Život. Prudce jsem ji zabodl do svého stehna.
„Stilesi!“ Zakřičel Deaton a přiskočil ke mně. Naše oči se setkaly. Zhluboka jsem dýchal. Snažil se soustředit na bolest, jelikož to bylo to jediné, co mě drželo při smyslech.
„Musím jít..“ Zašeptal jsem.
„V tomhle stavu tě nikam -“
„Musím jít!“ Zakřičel jsem. „Nebude mi líp, dokud oni nezmizí..“
Uviděl jsem jiskřičku strachu v jeho očích. Bál se mě? Hm.. Dobré.. To bylo dobré.. Lidé by se měli bát smrti.
„Hodiny - Prostor.. “ Zašeptal jsem.
Moje mysl zalétla k přesunu v prostoru.
Nový typ magie.. Poddruh hodin. Díky všem těm událostem jsem dokázal používat tři typy. Hodiny Času, hodiny Prostoru a mou originální verzi - hodiny Života a Smrti. Dokonce ani Angee neměla tuhle moc. Ona měla jen ten třetí typ. Teď jsem byl celkem rád, za všechny ty špatné věci, co se mi v životě staly. Udělaly mě tím, kým jsem dnes.
Objevil jsem se v Derekově bytě, kde se zrovna nacházela také celá Scottova smečka, včetně Scotta a Noshiko, kteří se právě chystali odejít.
Naproti mě se objevil jeden z Ghost Riderů. Ta spálenina mě pálila víc, než kdy dřív. Musel to být tentýž, co šel tehdy po mně.
„Mitchi..“ Zašeptala Noshiko.
„Drž se zpátky.“ Řekl jsem jí.
„Sti..“ Řekl tiše Derek.
Neodpověděl jsem. Odmítal jsem se na něj vůbec podívat. Nesnášel jsem jej. Nesnášel! Nikdy mu neodpustím. Aspoň to jsem si myslel.
Ghost Rider švihl bičem proti němu. Zachytil jsem jej rukou. Ručičky v mém oku se pomalu daly do pohybu. Byla to přetahovaná. Buď já, nebo on. Stále jsem byl ve formě člověka. Nezemřel bych, ale narušilo by to časoprostor a to jsem nemohl dopustit.
Ručičky se točily čím dál rychleji, zatímco se můj tep záhadně uklidňoval.
„Hodiny - jedna hodina..“ Řekl jsem a usmál se.
Byl to temný úsměv šíleného člověka. Možná, že jsem byl šílený. Rozhodně jsem, ale nebyl člověk.
Za mnou probleskl stínový ciferník a vylétla z něj spousta střel, které letěly přesně na něj. Nevzalo jej to však s sebou.
Zamračil jsem se.
„Hodiny - tři hodiny - bolest..“ Řekl jsem.
Ghost Riderovi se začaly třást ruce, bič, však nepustil. Odplivl jsem si.
„A proto vás nesnáším..“ Zasyčel jsem.
Nesnášel jsem Ghost Ridery, jelikož bylo velmi obtížné, je zabít. A já nechtěl používat TU hodinu.. Zuřivě jsem se bránil jejímu použití, jelikož mě to pokaždé něco stálo. Pokaždé maličký kousek. Zdálo se však, že v jejich případě nabudu mít na výběr. Zhluboka jsem se nadechl.
„Hodiny - dvanáct hodin..“ Vydechl jsem.
Noshiko vykulila oči hrůzou.
„Děje se něco?“ Zeptal se Scott.
Dělo se. A Noshiko to věděla. Kdysi jsem jí o tom vyprávěl. O tom, že tuhle hodinu nikdy nepoužívám. Mělo to své důvody. A nešlo jen o mě. Šlo o celý svět, ať už běžný, nebo nadpřirozený.
„Zatracení časoprostorem - vyrvání duše..“