Mitch Hale - Začátek Konce

Co se stalo?

Sevřel jsem ruku v pěst. S posledním silným výkřikem bolesti se sesunul k zemi. Mrtvý. Usmál jsem se. Jeden dole. Víc, jak deset, v celé historii, zbývalo. Malia, Cora, Derek. Tihle tři žili v současné době. Nejsnazší cíle. Derek. Mé srdce poskočilo. Nedokázal jsem se od něj odpoutat. Netušil jsem proč.
Potřásl jsem hlavou. Nesměl jsem nad tím přemýšlet. Ne teď.
Namířil jsem ruku na jednoho starého muže, kousek ode mě.
„Hodiny..“ Zašeptal jsem.
Už nebylo třeba říkat, kterou hodinu myslím. Moje podvědomí samo sepnulo a postaralo se o volbu té správné. Té, která znamenala smrt. Každopádně jsem nechtěl použít dvanáctou. Ne, pokud to nebylo nutné. Už tak si to ze mě vzalo dost. Pravděpodobně by mě to nezabilo. V podstatě.. By to rozervalo mou lidskou stránku a poslalo mě zpět k matce. Jako ducha. Možná by to bylo lepší. Mé lidské tělo omezovalo mou moc. Nemohl jsem ji používat v plném rozsahu. Jako duše, či energie, či co jsem to vlastně byl, jsem měl neomezený rozsah schopností a dokázal jsem se perfektně ovládat.
Moje magie sejmula muže přede mnou. Nějaká žena začala křičet. Otočil jsem se a šel pryč. Už nebylo třeba tady stát.
Přišel jsem do Scottova domu. Zrovna mluvil se smečkou. Tiše jsem stál v koutě opřený o sloup a pozoroval je. Byl tu i on. Derek. Přejel jsem prsty po svém prázdném prsteníčku a sklonil hlavu.
„Chybíš mi..“ Zašeptal jsem.
Zvedl hlavu. „Neslyšeli jste něco?“
Zděšeně jsem udělal krok zpět. Nemyslel jsem si, že mě slyší. Nechtěně jsem však vrazil do skříňky za mnou a shodil porcelánovou vázu, která se rozbila na kousíčky. Dva vlkodlaci, banshee, kitsune, lovkyně a kojotodlak vyskočili na nohy a zadívali se na místo, kde jsem stál. Prohledávali ho očima, ale nic neviděli. Všichni, kromě banshee. Její oči se setkaly s těmi mými a pootevřená pusa mi naznačovala, že mě vidí.
„Prosím, zůstaň potichu..“ Zašeptal jsem.
Viděl jsem, jak zhluboka dýchá.
„Lydio? Děje se něco? Ty něco vidíš, že?“ Ptal se Scott.
Přikývla s očima stále upřenýma na mě.
Ozvalo se hlasité tiknutí hodin. Naskočila mi husí kůže. Tohle nebyla moje práce. Muselo jít o další vykřivení. Moje oči zabloudily k hodinám nad krbem. Ručičky se začaly pomalu točit pozpátku. Čísla na digitálním budíku na stolku se začala točit obráceně také.
„Ne..“ Zašeptal jsem.
Překroucení času. Teď a tady. Přesunul jsem se k ní a chytil ji za ruku. Natáhla ruku ke Scottovi. Pochopila. Takhle byla větší šance, že zůstaneme spolu. Dům se začal otřásat.
„Co se děje?!“ Vykřikla Kira.
„Vracíme se v čase. Ale Průvodce za to nemůže. Dokonce ani samotný Čas ne.“ Řekl jsem.
Podívala se na mě a pootevřela pusu.
Snažil jsem se s tím bojovat. Aktivoval jsem hodiny a pokoušel se chybu napravit. Ručičky se však po chvíli zasekly na místě, jak jsem se snažil tlačit svou mocí proti nim. Začala mi téct z oka krev. Zasyčel jsem. Tak snadno se nevzdám.
Za oslepujícího záblesku a rány hromu se místo přestalo třást. Teď už mě viděli všichni.
Vysíleně jsem padl na podlahu a snažil se zklidnit své dýchání.
„Stilesi?“ Zeptal se Scott.
Neodpověděl jsem. Šíleně mě bolela hlava. Matka nereagovala na moje volání. Co se stalo? Opatrně jsem vstal a zadíval se na něj.
„Co se stalo?“ Zeptal se, jako bych snad měl odpovědi. Jako by to byla moje vina.
„Já...“ Zhluboka jsem se nadechl a zadíval se na něj s panikou a strachem v očích.
Tento pocit už jsem velmi dlouho neměl. Vlastně jsem se tak trochu obával, co by se mohlo stát, kdybych byl někdy vyděšený. Teď to bylo tady. A bylo to velmi zlé. Horší než jsem si myslel.
„Já nevím, Scotty.. Nemám tušení, co se právě stalo, ale vím jedno..
Já jsem to neudělal...“