Otázky obrazu (HP FF)

Otázky obrazu

Ticho v bradavické ředitelně narušovalo jen šustění stránek v knize vycházející z posledního obrazu, který zde přibyl. Muž oděný v černém hábitu upíral zrak na zažloutlé stránky starého vydání Lektvarů nejmocnějších. Ta kniha ho zvláštním způsobem uklidňovala i dováděla k šílenství. 

Bylo pro něj těžké číst o lektvarech a vědět, že už je nikdy neuvaří. Že už se neskloní nad kotlík, aby nasál vůni čerstvého lektvaru. Že nesevře v prstech nůž, aby nakrájel i ty nejnechutnější suroviny na dokonalé kousky, a že již nikdy nebude vykonávat rytmické pohyby zápěstím při míchání nové směsi. 

Na druhou stranu ve chvílích napětí to bylo něco známého, něco, co ho naplňovalo klidem a pokojem. Vždy poslední den v měsíci ocenil přítomnost této knihy na svém obraze nejvíce. Byl to právě tento den, který si vybral Harry Potter k tomu, aby ho mučil i po jeho smrti. 

Po závěrečné bitvě a obnovení hradu si Severus Snape užíval zasloužený klid. Jako obraz se již nemusel potýkat s neschopnými studenty, vyšinutými megalomany toužícími po moci, Smrtijedy ani bystrozory. Dokonce ani jeho předchůdce, který měl svůj obraz hned vedle, po něm nic zvláštního nechtěl. Byl spokojený. 

Poslední zářijový den ale přinesl změnu v každodenní rutině. Ve chvíli, kdy se Minerva McGonagallová chystala jít na večeři, objevil se ve dveřích Harry Potter. Severus se podezřívavě zamračil, když viděl, jak ředitelka souhlasně přikývla a zmizela. 

Ze svého obrazu sledoval, jak chlapec, vlastně už mladý muž, odhodlaně míří přímo k němu. Zhluboka se nadechl, až se plátno lehce zavlnilo, připraven na výčitky, které musely přijít. Vždyť to byl on, kdo dopustil, aby byli jeho přátelé šikanováni Smrtijedy, které musel trpět v učitelském sboru. A také zavraždil Brumbála. A prozradil věštbu, která mu zabila rodiče. Ano, ten chlapec měl právo se na něj zlobit. 

Odstranil z tváře jakýkoli výraz, odhodlaný důstojně čelit Potterovu vzteku. Ale výčitky nepřišly. 

Harry Potter stál proti němu, hlavu nakloněnou na stranu, zelené oči zamyšleně studující jeho výraz. 

„Chcete něco, Pottere?“ vyštěkl svým obvyklým příkrým tónem, když už ten pohled nemohl snést. 

K jeho překvapení se Potter usmál. Přímo na něho. Severus byl zmatený. 

„Tohle mi chybělo,“ zamumlal Harry tak tiše, že kdyby nebylo naprostého ticha v místnosti, nikdo by ho nezaslechl. 

Než Severus stačil pronést nějakou jízlivou poznámku o stavu Potterova duševního zdraví, promluvil mladý muž znovu. 

„Pane, já…“ zadrhl se a zavřel oči. „Potřebuji tomu porozumět, prosím,“ zamumlal a zadíval se přímo na Severuse, který se otřásl neblahým tušením. „V prvním ročníku… Když Quirell… To koště… Proč jste se mě snažil zachránit, pane profesore?“ vydechl a trochu se přikrčil. 

„Domnívám se,“ ozvalo se z obrazu po chvíli, která se Harrymu zdála nekonečná, ledovým tónem, „že vám do mých motivů nic není, pane Pottere.“ 

Po těchto slovech Severus pozvedl svou jedinou knihu a sklonil k ní hlavu, aby se nemusel dívat na mladého muže, kterému se v zelených očích mísil vztek se zklamáním, a vzhlédl, až když zaslechl cvaknutí dveří a smutný povzdech z vedlejšího obrazu. 

V říjnu se situace opakovala. Potter vklouzl do pracovny a dlouhou chvíli sledoval obraz Severuse Snapea, který se ho rozhodl ignorovat. 

Nakonec Harry sebral veškerou svoji odvahu a vyhrkl, dřív než by si to stihl rozmyslet: „Proč jste se k němu přidal? K Voldemortovi… Tenkrát...“