Pravidlo 17

13

„Já už takhle dál nemůžu. Je to hrozné. Chodíme kolem sebe, jako bychom se ani neznali, nepromluvíme spolu jediné slovo. Proč ale vůbec? Proč? Frédo, proč?" tázala se dívka hocha, když ho doběhla v parku.

„Nech mě být. Prosím, nech mě být." odpověděl jí.

„Tak mi aspoň řekni, co se stalo. Proč se se mnou nebavíš? A proč se nebavíte s Renem?" zjišťovala.

„Prostě mě nech na pokoji. Copak je to tak těžké pochopit?" obořil se na ni a odešel.

„Frédo! Frédo! Zastav, ty debile jeden!" volala na něj a dobíhala ho.

I když ho už doběhla, on šel stále dál. Razný, rozzlobený krok, naprostá ignorace ve tváři. Tento popis by na něj seděl.

„Jde o Filipa. Musíme mu pomoct." zkoušela to dál.

„Ten senilní stařec? Proč bych mu měl pomáhat?" odfrkl si rozhořčeně.

„Však je to Filip, náš soused. Musíme mu pomoct. A navíc, když mu pomůžeme, zruší Pravidlo 17 a všechno zas bude jako dřív." přesvědčovala ho stále.

„Když jsem mu pomohl dovnitř, proč bych mu měl pomáhat taky ven?" uchechtl se.

„Zachovali jsme se špatně. Tím, že jsem jim řekl, kde je, jsem aspoň částečně odčinil svůj prohřešek. Něco podobného bys měla udělat i ty a Reno." poradil jí.

„Nebonzl jsem vás. Měli byste si sami uvědomit, že jste udělali chybu. Sami si to uvědomte a napravte to, jako jsem to udělal já." dokončil Frédo dlouhý monolog, během kterého se na něj Ernis jen zamračeně a nevěřícně dívala.

„Tys, tys, tys to udělal? Tos byl ty? Ty jeden idiote! Ty bezmozku! Ty natvrdlá skořápko hnojiv!

Proč? Proč jsi to udělal? To tě někdo zdrogoval a přinutil tě? Uplatil?" křičela na něj tak, že ji dokonce jedna paní s pejskem poprosila, ať se ztiší, protože ruší jejího Arnošta při kakání.

„S tebou už nechci mít nikdy nic společného! Užij si život. Nebo vlastně ne, neužívej si ho. Až do smrti pykej za to, cos udělal." zakončila to už o poznání tišším hlasem a odešla.

Nechápala to, nechápala. Říkala si, že to není pravda, že to není možné. Že měla nějaké vidiny a slyšiny a že to není pravda...

Přesvědčovala se o tom, ale i tak v hloubi duše věděla, že to nebyla iluze, nýbrž realita. Nebyl to přelud, byla to skutečnost.

I když si to připustila, nechápala to...

Potřebovala to nějak zpracovat, a tak jen bezmyšlenkovitě bloumala ulicemi. Nevěděla, kam jde, nevěděla, proč tam jde, ale šla.

Kde je, si uvědomila až ve chvíli, kdy stála přede dveřmi a její ruka zazvonila na zvonek.

„Ne, jen to ne. Proč jsem tady? Mohla jsem mít ještě nějakou naději, ale teď o ni přijdu. Druhé zklamání už nezvládnu. Proč jsem šla jen sem?" probíhaly jí myšlenky hlavou.

„Co chceš?" otevřely se dveře.

Nemusela ani zvedat hlavu, aby věděla, kdo s ní mluví. Poznala to podle hlasu.

Přesto hlavu zvedla a nabídla tak Renovi pohled na její načervenalé uslzené oči a utrápený výraz.

Bála se, co přijde dál. Jestli řekne něco podobného jako Frédo, nedá to. To věděla.

On ale až překvapivě změnil výraz a z pohledu: „Co tady děláš? Nechci s tebou mluvit," se stal pohled: „Co se stalo? Povídej.".

Stejná slova dokonce sám řekl. „Co se stalo? Povídej."

Nic ji nemohlo překvapit víc. To už by více čekala i to, kdyby na ni Reno bonzl, že pomohla Filipovi.

„Frédo to udělal. To byl on, to on to udělal." říkala mezi vzlyky.

„Já vím. Já vím. To proto se spolu teď nebavíme. Je to hrozné, ale trochu ho i chápu." odpověděl jí Reno pravdivě.

„Jak jako chápeš?" vykulila oči.

„V poslední době mám pocit, jako by bylo všechno na světě špatně. Pořád jsem naštvaný. Na všechny. Na sebe, na tebe, na něho... Fakt na všechny.

Vím, že k tomu nemám důvod, ale jsem naštvaný, prostě jsem. Ať chci, nebo ne.

Kolikrát mám chuť s tím něco udělat, prostě impulzivně a ve vzteku něco udělat. Zatím se ale držím, což nechápu, když se mi to nedaří běžně...

Ale teď je to jiné. Vím, že nemůžu nechat vztek, aby mě ovládl. Přijde mi totiž, jako by ani nebyl můj. A nechat se ovládnout svým vztekem? To ještě jde. Ale nějakým cizím?" uchechtl se.

„Reno? Ty... Páni. Nikdy jsi takhle nemluvil." vydechla překvapeně.

„Jak? Rozumně?" pousmál se.

„Ne, tak kontrolovaně. To, že ten vztek ovládáš... A že ani není tvůj...Páni. Je to divné." podotkla.

„Promiň, že jsem se choval jako blbec. Nechal jsem se ovládnout vztekem. No a potom, když jsem se chtěl omluvit, mi to už bylo blbé. Uznat chybu, přijít s prosíkem... Přiznat, že jsem blbec. Znáš to."

A tak se stalo to, co by Ernis ani nenapadlo. Usmířila se s Renem, který ovládl svůj vztek (což jindy nedělal 😊) a ještě více se rozhádala s Frédem, který udal Filipa.

Naprosto neočekávatelná kombinace. Dokázala si představit, že by se usmířila s Frédem a s Renem ne. Dokázala si představit, že by se usmířila s oběma. Ale že by se usmířila s Renem a s Frédem ne? To teda nečekala.

Vylíčila Renovi, jak se potkala s Benem a jak spolu navštívili Filipa ve vězení. Řekla mu i tu poslední větu, kterou jí Filip pošeptal do ucha a kterou si bude asi navždy pamatovat.

„Dostaň mě odsud, spravíme to."

Všechno mu dopodrobna povyprávěla a poslechla si i to, co zažil on, jak bojoval se zlými démony. Někdy vyhrával, někdy zase ne.

Zrovna byla ta chvíle, kdy vyhrával, a tak neváhal a slíbil Ernis, že jí pomůže a že ještě spolu s Benem souseda vysvobodí.

Další část je na světě...
Co na ni říkáte?
Čekali jste podobný průběh?
Předem díky za jakoukoliv reakci. :)