Pravidlo 17

3

„Tak co? Co jste tam napsali? A co ta vize, Ernis?" zjišťoval hned Frédo.

„Nejdřív nám řekni o té vizi, pak probereme testy." poručil Reno.

„Počkej. Zpomal trochu. Chápu správně, že to byla schůze tří lidí, kteří někoho zastupovali, a pak tam přišel ten muž, Jerome, a chtěl se k nim přidat, ale oni odmítli a zabili ho?" ujišťoval se Reno potom, co jim Ernis převyprávěla svojí vizi.

„Ale je důležité, že se tam mluvilo o nějakých skupinách. Gráblové, Průzduši a Romaríni. A Jerome, ten asi zastupoval lidi, co nepatřili ani do jedné z tich skupin. Říkala ta ženská, že jsou míšenci?" tázal se Frédo.

„Jo. A prý jsou méněcenní a nejsou to ani lidi. Takhle to vnímali všichni kromě Jeroma. A když nechtěl odejít a chtěl zajistit mír, tak ho zabili. Chápete to?"

„Ne." odpověděli jednohlasně chlapci.

Poté, co ještě dlouhou chvíli probírali Ernisiny vize, změnili téma a začali se bavit o srovnávacích testech.

„Celý včerejšek jsme se učili, zabili jsme část svého života a obětovali jí škole. A oni, oni se opováží tam nedát ani jednu otázku na školní věci." vztekal se Reno.

„No, jednu takovou otázku tam dali." pousmál se Frédo. „Ptali se na tvůj názor k politice „cukru a biče". Kdybys nevěděl, co to je, nemohl bys odpovědět."

„Ghrrr." odpověděl mu zavrčením jeho přítel.

„Věděls to, ne?"

„Ale jo, věděl." odpověděl Frédovi stále podrážděný Reno.

„Tak vidíš. Aspoň k něčemu to bylo."

„Stihli jste všechno?" tázal se svých přátel o trochu klidnější Reno.

„Jo." odpověděl mu dvojhlas.

„Ale stihla jsem to tak tak. Když jsem dopsala odpověď na poslední otázku, tak byl konec." přiznala dívka.

„Já jsem právě tu poslední otázku nestihl dokončit. Bojím se, jak dopadnu, když nemám všechno." svěřoval se tmavovlasý chlapec.

„Neboj. Určitě bude více lidí, kteří to nestihli. A stejně půjde hlavně o to, kdo to bude mít správně." uklidňoval ho Frédo.

„Správně? Četl sis vůbec ty otázky? Vždyť tam nešlo odpovědět správně a špatně. Ty otázky byly nastavené tak, abychom jim řekli, jací jsme, jak řešíme problémy a jaké máme názory. Jde o to, koho hledají. Jaké typy lidí. Nejde o to, co je správně a co špatně"

„Ernis, vždyť..."

„Je to tak a ty to víš. Tak si nenalhávej, že ne." obořila se na Fréda dívka.

Nebyl by to Reno, kdyby se také nezapojil do debaty: „Když někdo položí takové otázky, jaké oni položili, tak ho nezajímá, kolik toho umíš, jestli víš z čeho se skládá jaký šutr, ale to, co uděláš. Chtějí vědět, koho si vyberou. A vyberou si jen toho, kdo jim sedí do škatulky. Toho, koho by mohli ovládat? Toho, kdo splní, co se jim řekne? Nebo toho, kdo má vlastní hlavu? To nevíme. Ale vybírají si. To víme. Tak se nesnaž říkat, že šlo odpovědět dobře a špatně. Dobře a špatně jde odpovědět, když je jednoznačná odpověď. To tu ale není. Tu je jen to, co chtějí a co nechtějí. Ani dobře, ani špatně. Vybírají si podle toho, co chtějí. Chápeš?"

„Prrr! Prrr! Uklidněte se lidi. Jen jsem řekl, že jde o to, kdo to má správně." povzdechl si jejich přítel. Byl to takový „kliďas", který vždycky musel tišit ty dva rozzuřené býky, kteří si říkali lidi. Když u nich vzplanuly emoce, dalo se je jen těžko zastavit. A v tomto případě (stejně jako v mnoha dalších), to bylo naprosto zbytečné. „Já jsem tím chtěl říct, že nejde o to, jestli to máte všechno, ale jestli jste odpověděli tak, jak chtějí. A to je pro ně správně." volil Frédo opatrně slova.

„Dobře, dobře. My to bereme. Ale teď už bychom měli jít k Fildovi." sdělil druhý z chlapců, zatímco se jim škola vzdalovala z dohledu.

„Reno!", napomenula ho Ernis, „Neříkej mému sousedovi Filda! Je mu už přes osmdesát." „Jmenuje se Jan Filip Evžen Karel Jáchym...A příjmení už fakt nevím. Jak mu mám teda říkat? Honzíčku Filípku Evženíčku Karlíčku Jáchymíčku?"

„Stačilo by Pane nebo Pane sousede." řekl muž, který se zčista jasna zjevil před překvapenou trojicí kamarádů.
Jakmile Reno staříka spatřil, zbledl. „Já, já..." spustil. „To je v pořádku, Reno. Vím, že sis dělal srandu. Však se známe. Víš, jak mi máš říkat." uklidnil ho soused. „Dobře. Filipe. Omlouvám se." kal se chlapec. „To je v pořádku." ujistil ho ještě jednou stařík.

„Pokud teď nemáte nic na práci, půjdeme? Čeká na vás trávník, Bertík na venčení a čokoládové sušenky." „Čokoládové sušenky?" povzdechl si zasněně Reno. „Myslím, že půjdeme" řekla Ernis s pohledem upřeným na svého stále ještě zasněného kamaráda.

Hned, jak došli k sousedovi, pustili se do sečení zahrady. Jakmile s tím skončili, vyvenčili sousedova psa Bertíka a s toužebnými pohledy zamířili do Filipovy kuchyně, kde nabízel podle Renových slov „ty nejlepší sušenky pod sluncem...Promiň mami."

„Tak co, sousede, jak jde život?" zahuhňal Frédo s pusou plnou sušenek. „Chlapče, to je složitější otázka, než se zdá." odpověděl mu zachmuřeně Filip. „Proč? Co se děje, Filipe?"

„Poslední dobou mám pocit, že můj život by měl mít něco navíc. Přijde mi, že bych měl mít důležitější roli, že bych měl něco vykonat, nějak se zapsat lidem do paměti. Přijde mi, že bych měl být něco víc, než jsem teď. Už jsem ale starý na to, abych něco vyvedl a udělal něco důležitého. A tak jsem se díval do minulosti, jestli jsem něco důležitého neudělal. Procházel jsem si každou svou vzpomínku, ale nic jsem nenašel. Nic, co by se mělo zapsat do historie. Ale stále mám pocit, že jsem něčím výjimečný, že jsem něco důležitého udělal, nebo teprve udělám."

Po jeho slovech nastalo dlouhé ticho. Prolomila ho až Ernis: „To je zajímavé. A jste si jistý, že vás nic nenapadá? Žádná vzpomínka?" „Ne. Nic." odpověděl jí suše stařík.

„Ale sousede, nic si z toho nedělejte! Vždyť něco velkého vykoná jen pár lidí. A oni jsou v neustálém obležení foťáků. Nebo na ně rovnou někdo spáchá atentát. To vy jste dopadl ještě dobře. Žijete šťastný život." uklidňoval Filipa Frédo.

Při slovech „šťastný život" se muž jen tak nepatrně ušklíbl a na moment mu zmizela ona pomyslná jiskra v oku. Ernis si toho sice všimla, ale neupozorňovala na to. Nechtěla ještě více zhoršovat už tak ponurou atmosféru. Místo toho to přešla a pokračovala, jako by se nic nestalo. „Jak jste vlastně přišel k Bertíkovi?"

V dalších minutách jim Filip vyprávěl poutavou historku o tom, jak zachránil malé štěňátko a hledal mu pány. Žádné však nenašel, a tak si chlupáče nechal.

Atmosféra se opět uvolnila, možná i proto si všichni povídali ještě další půl hodinu. Poté od souseda odešli a vydali se domů.

Viděla záda mladého muže, ba i chlapce, který sedí za pracovním stolem a přehrabuje se v hroudě papírů. „Musí to tu být! Prostě musí! Musí to jít!"rozhněval se muž po chvíli přehrabování.

Po náhlém návalu vzteku odhodil hroudu ze stolu naštvaně na zem a vytáhl si nový papír, na který svým škrabopisem začal psát všelijaké výpočty a vzorce.

Po chvíli psaní a škrtání papír zmuchlal do kuličky a hodil na zem. „Proč to nejde? Co dělám špatně? Co sakra dělám špatně?" zařval přes celou místnost se zoufalstvím v hlase.

Ernis otevřela oči a podívala se na své společníky. Byli ještě mimo. To znamenalo jediné. Její vize trvala výjimečně krátce. Méně, než 17 sekund.

Zamyslela se na chvíli, jak vypadaly její dnešní vize. Nebyly nijak zvlášť zajímavé. Akorát ta poslední.

Podobné vize, jako byla tato, už měla. Ten samý muž (chlapec) seděl za stolem a psal na papír všelijaké výpočty a vzorečky. Pokaždé, když ho ve své vizi viděla, dělal to stejné. Pokaždé něco počítal. A pokaždé nebyl úspěšný. Ještě nikdy ho neviděla, že by se radoval z úspěchu. Pokaždé pouze zmuchlal papír do kuličky a odhodil vztekle na zem

Ahoj. Vím, že se toho ještě moc nestalo, ale máte nějaké teorie, co bude dál? Dost mě to zajímá. :)