Pravidlo 17

35

Vyrazili ještě ten den večer. Nebylo na co čekat... Před sebou měli 90 kilometrů...

Jediným štěstím bylo, že John předtím Benovi všechno řekl. Jak to, kde vůbec Ernis bude, kdy tam bude, a dokonce i to, jak se tam dostat.

Bez Johna by to nezvládli. A on se nechal chytit... Tohle Ben nechápal, ale rozmluvit mu to nešlo. Měl svou hlavu a svůj názor, za kterým si stál.

Vzhledem k tomu, že si Ben vybral pro svůj úprk z vězení poměrně večerní hodinu, byla už tma, když vyrazili.

Jelikož před sebou ale měli takový kus, jeli i po tmě. Nic moc neviděli, a tak nejeli moc rychle. Každou chvíli se ujišťovali, že jedou dobře.

Nedokázali ani odhadnout, kolik ujeli kilometrů, jelikož jejich tempo bylo doopravdy netradiční. Zastavili ale zhruba po dvou až třech hodinách jízdy.

V tom spěchu si nevzali stan. Byli rádi za ty dva spacáky, které s sebou vezli. Venku ještě nebylo úplně teplo, a tak se ani moc nevyspali.

Nedařilo se jim v té zimě usnout, a tak si chvilku povídali. Konečně nastal ten čas, aby se Ben zeptal na něco, co mu už dlouho vrtalo hlavou.

„Proč jsi to udělal?" tázal se Fréda a vyřkl tím tak první slova, která se nevztahovala k plánování trasy, po několika hodinách.

„Co myslíš?" odpověděl otázkou hoch. Přece jen Ben se ho mohl ptát na více věcí. Za poslední dobu se toho stalo tolik...

Napadaly ho ale dvě nejpravděpodobnější možnosti. Buď se ho ptal, proč udal Filipa, nebo proč teď pomohl jemu...

„Proč jsi ho udal?" vyřkl Ben onu otázku.

„Přišlo mi, že dělám správnou věc... A přitom jsem se choval jako ten největší debil. Sice jsem udal toho čaroděje, Feldina, ale pro mě to byl v tu chvíli Filip, můj soused a skoro děda...

Proto jsem byl debil. Chápeš mě?" tázal se na závěr.

„Co se stalo, nezměníš. Nemá smysl si to vyčítat. Změníš jen to, co bude. A ty jsi nakročil tak, abys debil nebyl." pousmál se Ben.

„Tak moc mě štve, jak jsem se choval. Nechápu to... Ani bys nevěřil, jak moc jsem na sebe naštvaný a jak moc si to vyčítám." spustil opět Frédo.

„Ale věřil. Věř mi." přerušil ho Ben.

„A teď chceš svou chybu napravit. Chceš odčinit, cos způsobil. A nejen kvůli všem, ale i kvůli sobě. Aby ses sám sobě mohl podívat v zrcadle do očí. Že jo?" ujišťoval se Ben.

Frédo přikývl.

„Rozumím ti." dodal ještě Ben na závěr této rozpravy.

„Díky." pousmál se ještě Frédo. Což byla taky ta poslední věc, kterou udělal, než usnul.

To Ben ještě chvíli přemýšlel. Přemýšlel nad tím, kým vlastně Frédo je, co to je za člověka...

Rád se nad věcmi zamýšlel a dokázal je vidět jinak než ostatní. Rád rozebíral a dumal, co, jak a proč.

Zajímal se o příčiny a o důsledky, ale taky i to, jak to vidí a prožívají lidé, kteří jsou v dané situaci zapojení.

Dalšího dne ráno se probudili celkem promrzlí, a tak se moc nezdržovali, dokonce ani nesnídali, a vyrazili. Usoudili, že se zahřejí šlapáním.

Přece jenom zbývalo jim ještě relativně hodně kilometrů... Ale museli to za každou cenu stihnout.

Zhruba po dvaceti minutách jízdy zastavili, aby se konečně nasnídali.

Naneštěstí (nebo snad naštěstí?) si Ben uvědomil jednu důležitou věc. John mu říkal, že by měl už na začátku trasy, zhruba v prvních pěti, deseti kilometrech, jet kolem nějakého rybníka.

Problém byl, že oni za celou cestu nejeli kolem jediného rybníka.

Svůj postřeh sdělil Frédovi. Ten náhle ustal ve žvýkání, nakrčil čelo a řekl: „Asi sedm kilometrů od věznice je Tvolecký rybník. Možná myslel ten. O žádném jiném tak blízko věznice ani nevím"

Na to se odmlčel, zachmuřil se ještě více a dodal: „Ten je ale úplně opačným směrem, než jsme jeli."

Po těchto slovech nastalo ticho. Ne, že by ani jeden z chlapců neměl co říct, ale nechtěli zbytečně křičet a nadávat. Věděli, že by to nemělo smysl.

„Chceš říct, že dneska musíme ujet nějakých 120 kilometrů, abychom to stihli? 120 kilometrů?" vyslovil první slova Ben.

Frédo jenom nepřítomně přikývl.

Oba dva si uvědomovali, že tolik kilometrů je prostě moc a nemají šanci to stihnout.

I tak to ale nevzdali a shodli se, že to aspoň zkusí. Je téměř nemožné, aby to stihli, ale museli to zkusit. Nikdy by si to neodpustili, kdyby to nezkusili.

A tak neztráceli čas a vyrazili.

Svůj vztek směřovali do pedálů. Jeli rychle. Jinak to ani nešlo.

To, co včera večer (po tmě) ujeli za dvě hodiny, teď ujeli za hodinu. Nebylo ještě ani poledne a byli u Tvoleckého rybníka.

Zbývalo jim odhadem 80 kilometrů. Tolik... Bylo takřka nemožné, aby to stihli, ale ani přesto se nevzdali. Dokud žila naděje, šli za ní.

Jeli a makali a makali a jeli. Byli strhaní jako koně a už nemohli dál, když bylo asi šest večer. Zbývalo jim možná 40 kilometrů, možná 30... Bylo to ale tolik, kolik rozhodně nebyli schopni ujet.

A tak se museli smířit s tím, že už nic nezmění. Co se má stát, stane se.

Možná Ernis Johnovi uvěřila a nechtěla to dneska provést... Moc tomu sice nevěřili, ale nezbývalo jim nic jiného než doufat.

Nic už se dělat nedalo. A tak doufali.

Ahoj.

Tak Benovi a Frédovi se asi nepodaří to Ernis překazit. Je to ale dobře?