Pravidlo 17

28

Ernis ho nechápala. Řekl jí, ať uteče... Jo, to ještě dávalo smysl.

Ale pak za ní zavřel okno a sám tam zůstal... Však to vůbec nedávalo smysl.

Doopravdy Johna nechápala. V hlavě jí běžely různé teorie. Od té, že John spolupracuje s horvaty a teď jim všechno řekne, až po tu, že je to blázen, který utekl z ústavu. V této teorii jí ale nedávalo smysl, že by mu dovolili učit v semináři...

Byla to doopravdy záhada. Ale pro Ernis nebylo nejdůležitější ji teď rozluštit. Daleko důležitější bylo odsud rychle zmizet a najít Rena.

Proto utíkala. A to pěkně rychle. Potřebovala co nejrychleji zmizet z rizikové oblasti. Do lesa to byl už jenom kousek. A v lese měli kola a dohodli se, že kdyby se něco stalo, dají si tam sraz.

Reno byl jeden z mála, kterému věřila. Přišlo jí, že nemůže snad nikomu věřit. Však mezi tu vybranou smetánku, které Ernis věřila, patřil i Filip...

A teď tu byla možnost, že by její soused a takový druhý děda byl tím největším záporákem v celé téhle hře...

Věřila taky Frédovi, a pak...

Jemu a Renovi věřila snad nejvíc. A jak to dopadlo, zradil jí. Ten prašivý pes...

Nemohla věřit snad nikomu a ničemu. Všechno mohlo být jinak, než jak to vypadalo. Každý mohl být jiný, než jaký se zdál...

To ji vážně štvalo. A vhánělo to do ní obavy a nejistotu, zda věřit těm, kterým věřila.

A Reno, ten se mezi tuto smetánku stále řadil. A tak věřila, doufala, že ji nezradí a že se její „kroužek důvěrníků" ještě více neztenčí.

Jakmile doběhla na místo srazu, pousmála se. Reno tam byl a čekal na ni. Tak moc si oddechla, spadl z ní obrovský kámen. Jednak ji nezklamal, druhak byl naživu a nechytili ho. Samé dobré zprávy...

Celé to kazil jen fakt, že Johna zajali.

Otázkou ale stále zůstávalo, jestli je John zradil, nebo ne...

Což byla věc, kterou se pravděpodobně dozví v nejbližších hodinách, či dnech. Nebo se ji taky nedozví nikdy...

„Cos zjistil?" tázala se Rena dívka.

„Počkáme na Johna, a pak vám to řeknu. Ať to nemusím říkat dvakrát..." odpověděl jí.

„Víš to ale, ne?" zjišťovala.

Přikývl.

„Tak mi to řekni hned, John nepřijde. Zůstal v budově." dodala.

„Tak to musíme hned zmizet!" sdělil jí nekompromisně, zvedl své kolo ze země, nasedl na něj a začal šlapat do pedálů, aby ho rozjel.

Dívka nemohla zůstat pozadu, a tak taky nasedla na kolo a vyjela hned za ním.

On na ni ale nečekal, ba naopak. Zrychloval.

„Musíme zmizet! A to hned! Tu je to nebezpečné." prohodil jen na vysvětlenou a šlapal dál do tmy.

V takové tmě a v takové denní (nebo spíš večerní až noční) době se jim blbě odhadovalo, kolik ujeli. Ale jeli minimálně půlhodiny docela intenzivním tempem.

Nejrychlejším, jakým, po předchozích dnech strávených v sedle svého kola, byli schopni.

Až pak, po té půlhodině se zastavili. „Už jsme docela daleko. Tu už je to v pohodě." sdělil jí chlapec, který s ní za celou cestu nepromluvil ani slovo.

„Tak už mi to řekneš?" tázala se ho rozhořčeně.

On proto upustil od svého jinak obvyklého chování a neptal se, co jí má říct, když to tak dobře věděl...

Bylo to naprosto jasné. Co jiného by taky mohla chtít vědět...

On sám jí to za celou cestu neřekl z jednoho dobrého důvodu. Nebyl toho schopen. Stále to zpracovával. Proto s ní ani nemluvil. Nejjednodušší pro něj bylo šlapat do pedálů ze všech sil, unavit se a na nic nemyslet.

Teď ale přišla chvíle, kdy už myslet zase musel. A navíc, musel to říct i nahlas!

„Ernis, mrzí mě to." řekl jí jen, zatímco hledal další slova.

„Co? Ne! Řekni mi, že ne! No tak! Řekni, že ne!" nabádala ho.

Zavrtěl hlavou: „To nemůžu, lhal bych. Bohužel..." vydechl, „Je to pravda."

„Třeba se jen blbě chápeme. Třeba to je jen chyba v komunikaci, tak to přece bývá ve všech filmech..." doufala Ernis.

„Ne, není to chyba v komunikaci. John měl pravdu. Ve všem... Filip je ve skutečnosti Feldin." vydechl rezignovaně.

„Ne, není. Nemůže být. On nemůže být Feldin!" oponovala mu se slzami v očích dívka.

„Je." opakoval zarmouceně Reno.

„Ne, není! Kdo říká, že v archivu musí psát jen pravdu? No tak! Reno! Chtějí nás jen odradit od našich snah.

To John! Nejprve dal do archivu tyhle zprávy, pak přišel za náma a řekl nám ten příběh, co si vymyslel.

Prej rodinné tajemství! Pfff...

Vymyslel si to a chtěl nás rozhodit!

Potom se nechal chytit, aby vypadal věrohodně, že nám chce pomoct! Ale přitom mu jde jen o to, abychom Pravidlo 17 nezrušili!

Chápeš to? Celé je to jen nahrané proti nám!" vysvětlovala mu svou teorii a odmítala se smířit s tím, co jí Reno říkal.

„Ernis!"

„Ne! To prostě nemůže být pravda! Filip a Feldin? Však to je úplný nesmysl!

Myslela jsem si, že když půjdem do toho archivu, ukáže se, že nám John lhal a ty s tím dáš pokoj! Přece nemůžeš věřit jemu, a ne Filipovi!

Však je to tak hodný člověk! On to neudělal! Chápeš to?" naříkala stále.

„A to si myslíš, že by v archivu byla lež?" tázal se opatrně.

„John tam ty lživé papíry donesl. Chápeš?" stála si za svým.

„Ale však..." začal chlapec.

„Ty jsi taky na jeho straně, jo? Tak si buď! Já to prostě ukončím! Musí to už přestat! Ukončím Pravidlo 17. S tebou, nebo bez tebe!" dodala na závěr, zvedla své kolo ze země a odjela.

Jakmile zmizela z jeho dosahu, zastavila se odložila kolo. Sedla si na zem a nechala to na sebe všechno spadnout. Dolehlo to na ni.

Jen tak seděla a nechávala slzy téct po tváři.

Nikdy moc nebrečela, ale v poslední době... Stávalo se jí to čím dál tím častěji.

Ahoj.
Tak oba dva vyvázli v pořádku... A zjistili už i důležité informace. Jsou ale pravdivé?