Pravidlo 17

1

Stáli proti sobě tři lidé. Každý z nich měl jinou barvu očí. Vysoká černovláska je měla modré, rozvalitý muž zelené a mladík s dlouhou jizvou ve tváři hnědé. Každý z nich se účastnil této schůze ze stejného důvodu. Napětí v místnosti by se dalo krájet.

Panovalo ticho. Všichni zúčastnění se na sebe dívali s ostražitými pohledy vepsanými ve tvářích. Čekali, kdo ukončí tuto napjatou chvíli a promluví. K velkému překvapení obou mužů to nebyla slova, ale nůž, kdo ticho ukončil.

Téměř nepatrný hvizd letícího nože. To bylo to poslední, co zrzavý tlouštík slyšel. Dlouhá čepel, která se nevyhnutelně blížila k jeho hrudi. To bylo to poslední, co viděl. Pak už jen náraz. Diagnóza smrt.

Hned, jak to mladík zpozoroval, ztuhnul. Ke svému velkému štěstí měl natolik rychlé reflexy, že ještě stihl uhnout před další čepelí. Tentokrát letěla na něj. Díky úskoku jej zasáhla jen do pravého ramene. Kdyby neuhnul, zasáhla by jej do srdce.

Když si to všechno uvědomil, naštval se. Měla to být mírová schůzka. Zvrtla se ale v něco naprosto jiného. On sám se do toho také zapojil. Vytáhl malou kapesní pistoli a zamířil. Ozval se výstřel a černovláska padla k zemi. Zasáhl ji přímo mezi její sytě modré oči.

S vítězoslavným úšklebkem vydechl a svalil se k zemi. Zranění na jeho rameni bylo vážnější, než se na první pohled zdálo. Prudkým pohybem vytáhl nůž z rány a zaskučel jako poraněné zvíře. Když si nůž prohlédl, objevil v jeho rukojeti již prázdnou ampulku, ve které se předtím ukrýval jed.

Při zásahu do ramene se jed uvolnil do těla a nabíral vládu nad mladíkovým tělem. Věděl, že mu nezbývá moc času. Stihl se jen pomodlit. Po pár vteřinách už vydechl naposledy.

„Ernis! Ernis! Prober se!" zaslechla hlas svého kamaráda Rena. „Co je? Co se děje?" Ještě, než jí stihl Reno odpovědět, vybavily se jí všechny vzpomínky a odpověď na svou otázku znala sama. „Už zase?" zeptala se celkem zbytečně. „Jak dlouho?" Obavy v jejích bouřkově šedých očích šly jasně vidět. „Asi minutu."

Oddychla si. Minuta ještě šla. Kdyby byla mimo delší dobu, bylo by to horší. Jednou se jí stalo, že seděla ve třídě ještě půlhodinu po skončení výuky a se slzami v očích zírala do prázdna. Naštěstí na ni její dva nejlepší kamarádi čekali.

Neuměla si představit, jak by to bez nich zvládala. Jak Reno, tak Frédo ji byli oporou. Pokaždé počkali, až její vize skončí, a pak jí řekli, jak dlouho byla mimo. Ona jim zase na oplátku říkala, co se dělo ve vizích. Společně o tom pokaždé dlouze diskutovali a snažili se zjistit, o čem ty vize jsou a proč se jí vlastně zdají.

Zajímavé bylo, že tyto nepřítomné stavy měla vždycky, když se v čase objevila číslice 17. Zažívala je, když ukazovala minutová ručička na sedmnáctku. U vteřinové a hodinové ručičky to naštěstí neplatilo. To by měla tyto stavy v podstatě pořád. Takhle je měla jenom jednou za hodinu. (9:17, 10:17, 11:17...) Další dobrou zprávou bylo to, že vize neprožívala celý život, ale až od jejích 17.narozenin.

Ještě zajímavější bylo, že tento čas, byl významný něčím jiným. Pokaždé, když byla minutová ručička na sedmnáctce, tak se celý svět na 17 sekund zastavil. Lidé ztuhli a hleděli do prázdna, auta a autobusy najednou zastavily. Dokonce i mléko tekoucí z láhve přestalo téct a zůstalo tam, kde se nacházelo ve chvíli, kdy byla minutová ručička na sedmnáctce.

Celý svět se zastavil. Jediné, co se pohybovalo, byly obrazy v Ernisině hlavě. Zatímco ostatní pouze zkameněli, tak ona ztuhla a měla u toho ty své vize. Bylo to její tajemství. Neřekla o nich ani rodičům, ani školnímu psychologovi. Pouze Renovi a Frédovi.