Pravidlo 17

36

Necelé tři týdny strávili „doma". Tam sice úplně nebydleli, jelikož nechtěli ohrožovat svoje rodiny, když na ně byl vydán zatykač...

Ale se svými rodinami byli v kontaktu a chodili si k nim pro jídlo. Jinak žili spíše s Filipem ve zřícenině starého hradu.

Čím déle s ním byli, tím více byli přesvědčeni, že Filip nemůže být Feldinem.

A tak, když odjížděli 2 dny před úplňkem do Faschovického lesa, byli si jistí, že dělají správnou věc.

Nechtěli se zhuntovat, a tak si na každý den naplánovali něco kolem 45 kilometrů. Už měli změřené, že takové množství kilometrů na jeden den jim nedělá žádný velký problém.

Cesta jim poměrně příjemně ubíhala. Pojali to skoro výletnickým tempem. Nikam nespěchali a užívali si jízdu a výhledy, které ji doprovázely.

Během prvního dne ujeli zhruba tolik, kolik si předsevzali. Všechno šlo bez problémů. Všechno bylo v pořádku. Skoro si ani neuvědomovali, do čeho se pustili a jak důležité to celé je.

Vlny výčitek oběma proběhly už mockrát, za posledních několik měsíců si to museli vybrat snad do konce života...

Proto byli rádi, že ani na jednoho z nich výčitky nedolehly a mohli v klidu spát.

Ráno je ale čekalo nepříjemné překvapení.

Ernisino kolo, nezbytně důležitá věc, bylo poničené. Duše od kola byly děravé. Vypadalo to, jako by se do nich v noci pustilo nějaké hladové zvíře.

Zkusila na kolo nasednout a trochu se na něm projet. Ale tato zkouška nedopadla dobře. Na tom kole se už nedalo jet.

„Sakra. Co teď budem dělat? Úplněk je už dneska v noci." přemýšlela nahlas dívka.

„Musíme to stihnout. Další měsíc už čekat nemůžem." doplnil ji chlapec.

V tu chvíli se jejich myšlenky uzavřely jen v jejich mozcích. Skoro se jim až z hlav kouřilo, tak usilovně přemýšleli.

„Půjč si moje kolo. Dojeď tam a ukonči to. A já mezitím půjdu pěšky. A pak, jak pojedeš zpátky, se sejdem. Jo?" navrhl.

Ona po krátkém váhání souhlasila, a tak bylo rozhodnuto.

Nasnídali se, rozloučili a jejich cesty se rozdělily.

Reno Ernis věřil. Věděl, že to zvládne. Nebyl to žádný těžký úkol. A ani ho nenapadalo, co by se mohlo zkazit, aby to nevyšlo.

Proto byl relativně v klidu a ani se o Ernis nebál. Proč by taky, že?

Ona taky neviděla žádný problém. Věděla, že to zvládne. Jediné, čeho se trošku obávala, bylo to, jestli se pak zvládnou zase sejít.

Ale jinak z ničeho moc obavy neměla. A tak vyjela směrem do Faschovického lesa.

Reno se tím stejným směrem vydal taky. Ale na rozdíl od Ernis šel pěšky, a tak byl i o dost pomalejší.

45 kilometrů rozhodně nemohl ujít, a tak ani nespěchal. K ničemu by to nevedlo. Šel tak, jak mu bylo příjemné.

Občas se zastavil, sedl si, nasvačil se. Jindy se zase pokochal nějakým hezkým výhledem nebo si lehl do trávy a díval se na nebe.

Zkrátka a dobře, nikam se nehnal. Za ten den mohl ujít možná 15, 20 kilometrů. Ale víc určitě ne.

Byl už pomalu večer a on se rozmýšlel, kde si ustele.

Hledal nějaké místo, kde to bude příjemné. Nechtěl spát na kořenech, takže většinu lesa mohl skoro vyloučit. Nechtěl být ani zahrabaný v hluboké trávě...

Po chvilce hledání to místo našel. Na kraji lesa, bez kořenů, na lehké vrstvě jehličí. Ideální.

Sedl si na zem a odložil si batoh. Na chviličku si chtěl odpočinout, než se dá do stavění stanu.

Ten, jak se dohodl s Ernis, nesl on, aby se jí lépe jelo a aby to neměla tak těžké. Tu jednu noc to hold bez stanu bude muset zvládnout. A pak se zase s Renem uvidí.

Seděl na zemi, na nic nemyslel a poslouchal cvrlikot ptáků. Aspoň na tuhle vzácnou chvilku vypnul hlavu.

Tento duševní oddych ale netrval dlouho. Jak tak byl zaposlouchaný do zvuků lesa, uslyšel i něco, co do něj nezapadalo.

Lidské hlasy.

Slyšel je sice trochu vzdáleně, ale i tak se pokusil do nich zaposlouchat. Musel zjistit, kdo tu je, nebo alespoň proč.

V těchto místech totiž lidé obvykle nebývali. A byla by teda velká náhoda, kdyby tu byli zrovna teď a nezajímali se přitom o Pravidlo 17.

„Myslíš, že je nějaká šance, že to neudělá?" uslyšel povědomý hlas.

Byl dokonce natolik povědomý, že Reno dokázal určit, čí je. A toto zjištění ho docela znepokojilo.

„Nevím. Rád bych jí v tom zabránil, ale na to je už pozdě." odpověděl druhý, rovněž povědomý, hlas.

I tento hlas Reno poznal. A nedá se říct, jestli ho to více překvapilo, nebo znepokojilo. Všechno totiž naznačovalo tomu, že Ben s Frédem chtějí zabránit Ernis ve zrušení Pravidla 17.

Takovýto podraz od Bena rozhodně nečekal. Už Frédo ho předtím zklamal, ale že teď i Ben? To ho překvapilo.

Dokonce i více než to, že se nějakým záhadným způsobem dostal z vězení.

Doopravdy by to od něj nečekal. Ale zase, když se nad tím tak zamyslel, ho ani moc neznal.

Zajímalo ho, co si ti dva zrádci budou říkat dál, a tak popošel o několik kroků blíž, aby je lépe slyšel.

Bohužel u toho byl asi moc hlasití, jelikož hovor na moment ustal.

V tu chvíli se zastavil i Reno a čekal, co se bude dít dál.

„Co to bylo?" tázal se Ben.

„Co?" odpověděl mu otázkou Frédo.

„Přijde mi, jako by...Reno!" vyjekl překvapeně, když chlapce spatřil.

Ten vylezl ze svého úkrytu a šel za nimi. Sice nevěděl, co od toho čekat, ale přišlo mu to jako to nejlepší řešení v danou chvíli. Nic jiného dělat ani nemohl...

Ahoj.
Pomalu se nám to všechno propojuje... Vypadá to, že se Reno setká s Benem a s Frédem. Jak bude setkání Rena s Frédem vypadat?