Pravidlo 17

21

V lese panovala vskutku neobyčejná atmosféra. Přesně taková, jak se vyprávělo.

Černé kmeny, kořeny a větve utvářely zajímavý kontrast se světle zelenými listy, které se srocovaly podél větví a v korunách stromů.

Skrz listy prostupovalo do lesa neobvykle nažloutlé světlo, které se na černých kořenech zbarvovalo do šeda.

Kdo tam nebyl, nepochopí. Z celého lesa dýchala jakási prazvláštní aura, celá tato oblast byla jedinečná, výjimečná...

Mělo to v sobě kapku tajemna, záhadnosti, ale i skryté temnoty, která byla paradoxně všem na očích.

Celá tato podívaná Rena rozhodila natolik, že nedával pozor na cestu, najel na kořen a ve své nepozornosti se skácel na zem.

Jeho počínání se smíchem sledovala Ernis, která ho však brzy napodobila, jelikož nastal čas její vize, která byla delší než 17 sekund, a tak žila ve své vizi místo v realitě.

A tak brzy oba leželi na zemi a smáli se. V tu chvíli neřešili nic jiného, nemysleli na žádné své problémy (a že jich bylo) a žili jen tím okamžikem.

Nic netrvá věčně, a tak i tato chvíle skončila. Narušila ji Ernis, která se jako první z ničeho nic přestala smát. Zase dorazil ten „divný pocit".

Renovi ale nic neříkala, nechtěla ho zbytečně zneklidňovat. Určitě byla jen paranoidní...

Netrvalo dlouho a ustal i Renův smích. Oba dva se už vrátili zpátky do reality. Nastal čas řešit, co dál...

Bylo jasné, že musí vyřezat tu hůl, a jelikož nechtěli zbytečně ztrácet čas, odložili si kola, sundali ze zad batohy a vydali se hledat to správné dřevo na opracování.

Kráčeli lesem a ať chtěli, nebo ne, nasávali jeho jedinečnou atmosféru. Dýchala na ně ze všech stran, a tak se jí nešlo vyhnout.

„Co tohle?" navrhl Reno a ukázal na jednu z větví.

„No to nevím... Radši bych zkusila najít už něco na zemi, ať to nemusíme osekávat ze stromu." odpověděla mu dívka.

On souhlasil, a tak pokračovali v hledání...

Asi hodinu bloudili lesem a oba došli ke stejnému závěru. Tenhle les je tak divný a magický a zároveň tak jiný něž všechny ostatní lesy, že nikde nebyla ani jedna jediná větev spadlá na zemi.

Proto se vrátili k té úplně první větvi, na kterou Reno ukázal, a tu si vybrali jako tu „osudovou".

Chlapec odběhl pro sekyru, kterou měl schovanou v batohu začal odsekávat větev ze stromu. Dával si při tom pozor, aby větev byla dostatečně dlouhá, alespoň tak jako byla Ernisina výška.

Dívka ho při tom pouze pozorovala. Nabídla mu sice, že mu pomůže, ale on to s díky odmítl.

Den se už pomalu blížil ke konci, a tak si postavili stan, připravili dřevo na oheň a posadili se na zem, aby povečeřeli.

Jakmile se začalo ochlazovat, zapálili oheň. Poté si povídali a při tom se střídali při opracovávání dřevěné hole. Musela být přece dokonalá, že ano?

Zrovna když měla hůl v ruce Ernis, Reno vstal a sdělil jí, že si musí odskočit. Zanechal tak dívku u ohně samotnou a odešel pryč, aby měl trochu soukromí.

V tu chvíli to opět přišlo. Zase ten divný svíravý pocit...

Nedaleko zapraskala větvička. Dívka strnula. Opět jí hlavou proběhla myšlenka, že tam možná někdo je a sleduje je.

Vzápětí dorazila další myšlenka: „No tak, neřeš to. Určitě se ti jen něco zdálo. Nebo to byla třeba srnka..."

Sice se přesvědčovala, že to určitě není žádný člověk, který by sledoval a chtěl by je udat, ale i tak stále nebyla úplně v klidu. Ten divný pocit v ní stále zůstával...

„Tos to tu beze mě nemohla vydržet? Sedíš tu jak zařezaná." pousmál se Reno, jakmile se vrátil zpátky k ohni.

„To víš, že jo. Bez tebe nevydržím ani minutu." nadhodila žertovně dívka ve snaze setřást ten „divný pocit".

„Na, podej mi to. Vystřídáme se." prohodil zase hoch a vyžádal si tak skoro hotovou hůl.

„Zase chceš být ten, co to dokončí, co?" pousmála se Ernis, ale přesto mu hůl předala. Nevadilo jí, že to nebude ona, ale on, kdo udělá poslední úpravu.

Jakmile právě tu poslední úpravu udělal, předal hůl dívce, aby si vyzkoušela, jak jí sedí.

Ta si ji vzala do ruky a začala při tom pobrukovat melodii, která měla vyznít napínavě a hrozivě... To se jí sice úplně nedařilo, ale o tom radši pomlčíme. 😊

„Tam dam, ta da dam dam, ta da dam..." broukala a se vztyčenou hlavou šla hrdě kupředu.

To už to Reno nevydržel a rozesmál se na celé kolo.

Ona se na něj vyčítavě podívala a pobídla ho, ať se teda předvede on, když se směje jejímu umění.

Chlapec nezaváhal a převzal od ní hůl. „Tak se to dělá, dívej se a uč se." dodal ještě, než začal holí prolézat jako koštětem.

Jeho marným snahám se teď zasmála naopak dívka, a tak to oba uzavřeli s tím, že se do dalších kreací raději nebudou pouštět, jelikož by mohli puknout smíchy.

A to by pro dobro celé téhle výpravy nemuselo být úplně nejlepší...

Zanedlouho se uložili ke spánku. Ještě, než usnuli, v teple svých spacáků, museli probrat jednu důležitou věc. Co dál?

„Máme ještě tři dny. To se do úplňku stihneme vrátit zase zpátky. A budeme to moct zrušit tam. Proč tady zbytečně čekat a vracet se až pak?" nadhodila Ernis.

„A navíc by to bylo i fér vůči Filipovi. Zasloužil by si být u toho, jak to zrušíme." doplnil ji chlapec.

Dokonale se shodli, a tak bylo rozhodnuto. Vrátí se zpátky a zruší to tam.

Ahoj.

Dokážete si představit, že byste byli v takovém lese? Dřevo by nebylo hnědé, ale černé, atmosféra by na vás dýchala ze všech stran...

A kdybyste byli na místě Rena a Ernis, vraceli byste se zpátky, nebo byste počkali ve Faschovickém lese až do úplňku?