Pravidlo 17

25

„Bylo by fajn to stihnout ještě dneska. Když tak vám pak vrátím tu hůl, pokud se ukáže, že se mýlím." sdělil jim John.

„To určitě říká jen proto, aby si získal naši důvěru. Ale já mu na to neskočím." pomyslela si Ernis. Přesto ale Johnovi poděkovala, bylo by přeci nezdvořilé nepoděkovat...

John vytáhl své kolo ze křoví, a tak mohli vyrazit. Zbývalo jim necelých 10 kilometrů k archivu.

„Vy jste jel celou tu dobu za námi?" tázal se rozhořčeně Reno.

„No, ano. Musel jsem se přesvědčit, že jedete opravdu pro ghanovou hůl. Nechtěl jsem vás vyrušovat, kdyby to nebylo nutné." odpověděl mu muž.

Opět jeli tou krásnou jarní krajinou. Rádi by si vychutnávali jízdu a s úsměvem pozorovali vše kolem, ale tentokrát to nešlo.

Byli ztraceni ve svých myšlenkách.

„Jak je to s Filipem? To nám celou dobu lže? To by přece nemohl udělat, zrovna on... Chystá na nás John nějakou past? A my se nechali nachytat? Kde je vlastně pravda? Ať už to skončí!" takové a mnohé jiné myšlenky probíhaly Ernis i Renovi hlavou.

Ani ne za hodinu byli na místě. Zastavili v nedalekém lese, ve kterém se schovali. Nesmíme zapomínat, že byl na Rena vydán zatykač...

A vlastně i na Ernis, jak brzy zjistili, když se zběžně podívali směrem do ulice. Byly v ní vyvěšené plakáty s Renovou podobiznou, ale i s dívčinou. To jim tak ještě scházelo...

Následovala chvíle, kdy museli vymyslet plán. Bylo potřeba, aby se dostali do archivu, pokud možno nenápadně a potají, tam si přečetli něco málo o Pravidlu 17 a rychle zase zmizeli.

Ernis Johnovi stále nevěřila, a tak se obávala, jestli ho do plánu taky zapojit. Mohl by je přece zradit, že...

Nakonec, po debatě s Renem, který Johnovi věřil evidentně víc, se shodli, že bude lepší, když se John zapojí taky.

Debatovali a vymýšleli. Debatovali a vymýšleli... Až došli k jednomu společnému závěru, kterému bychom mohli říkat krycím jménem třeba „plán".

Ne, že by byl jejich plán bůhví jak složitý, ale byl tím nejlepším, jaký měli. Čím jednodušší plán, tím méně se toho může zkazit. S tímhle tvrzením naprosto souhlasili a doufali, že bude platit i v jejich případě.

Shodli se, že bude nejlepší tam jít večer, až tam nikdo nebude. K jejich štěstí archiv nebyl zrovna hlídaným místem. Rozhodně ne tolik jako věznice, kterou už také „potajmu" navštívili.

Počkali tedy do večera. A potom, až se trochu setmělo a lidé pracující v archivu šli domů, vyrazili.

John, který jako jediný z této trojice nebyl v hledáčku horvatů (aspoň ne oficiálně), šel k zadnímu vchodu budovy, jejíž součástí byl archiv. Vytáhl paklíč z kapsy a jedním plynulým pohybem otevřel dveře.

Vzpomínal si ještě, jak se ho Ernis s Benem odpoledne ptali, kde se to naučil. „Každý má svá tajemství." řekl jim tehdy a pousmál se.

Oba dva zmiňovaní za ním brzy přiběhli a vstoupili dovnitř. Dveře ze sebou přivřeli, aby se nikdo nepodivoval tomu, že jsou otevřené.

Rozhlédli se kolem sebe. Chvíli trvalo, než se jejich oči přizpůsobily přítomné tmě, ale ani ta jim nebyla překážkou.

Před nimi byla chodba, která se zhruba po deseti metrech rozvětvovala do dvou směrů. Ještě před křižovatkou ale byly na každé straně chodby troje dveře...

Tolik možností tu bylo, tolik! Neměli na výběr a museli se rozdělit. Kdyby šli společně, nestihli by obejít všechny místnosti a hrozilo by, že archiv nenajdou.

John se vydal na průzkum prvních šesti dveří před křižovatkou, Reno si zvolil levou chodbu a Ernis pravou.

Brzy po rozvětvení následovaly první dveře. Do nich dívka vstoupila a prozkoumala místnost. K jejímu zklamání v ní byly uložené jen čistící prostředky, žádné dokumenty,

První nezdar ji rozhodně nemohl odradit, a tak ve svém pátrání pokračovala. Druhá místnost vypadala už nadějněji. Jednalo se o kancelář.

Prohledala všechny šuplíky a skříně, očima proletěla, co je napsané na nástěnce... Nic, nic tam nenašla.

Další dveře vedly směrem na toalety. Tady to ani nějak důkladně neprohledávala. Nevěřila, že by někdo schovával staré dokumenty do záchodu.

Proto zkusila další místnost. A další. A další...

Nikde zatím nebyla úspěšná. Zato ale věděla, kde je v této budově například kuchyňka, zasedací místnost, kancelář pana Travinského, kancelář paní Joové...

Skutečně prošla už spoustu místností, otevřela spoustu dveří. Mohla by tu dělat klidně i průvodce, tak to tu už znala!

Bohužel ale nic nenašla. Už skoro přestávala doufat. Nikde to zatím nebylo a na ni právě čekaly poslední dveře. Po nich už chodba končila a s ní i její naděje.

Stále ale žily, stále tu zbývaly právě ty jedny dveře.

Doufala, doopravdy doufala, že v nich bude archiv.

Bohužel měla zase, stejně jako ve všech předchozích případech, smůlu.

Tato místnost, tyto dveře, to byla její poslední naděje. Vztekle zavřela dveře, až to prásklo.

V tu chvíli se rozeznělo hlasité řinčení. Asi poplach, nebo co...

Ale co bylo jasné, byli prozrazeni!

Ahoj.

Už se to pomalu rozjíždí... Co se ale bude dít dál? Co myslíte?

Dostanou se k informacím z archivu? Utečou včas, než na místo dorazí horvati?

A spustil se alarm jen "náhodou", nebo je na vinně John? Na které straně vlastně stojí, chce jim pomoct, nebo je zradil?

Zajímaly by mě jakékoliv vaše teorie. :) Tak se nebojte a podělte se o ně. :)