Emo Girl ! [Miraculous]

🗡18🗡

Nic jsem necítila. Jen chlad a zimu. Co se děje umírám  ?  Najednou se k pocitu přidal i zvláštní závan. Cítila jsem krev. Ale kde  ? Co se děje  ? Oči jsem otevřít nemohla. Cítila jsem se slabá a bezbranná.

Jistě už mi doprchalo mirákulum.... Jak dlouho jsem takhle schopná vydržet  ?

Uslyšela jsem hrozný výkřik. Pak už bylo ticho.

Ucítila jsem něčí dlaň na mé tváři a otevřela oči...

Skláněl se nade mnou. Adrien. Usmála jsem se na něho. Měl na tváři ošklivé škrábance a na rukou zaschlou krev.

„Pojď, jdeme. “ špitl. Zvedla jsem se bez větších obtíží, jen mě všechno bolelo. V rohu místnosti jsem viděla tělo Lorda Darkara s dírou na hrudi.

Stáli jsme bok po boku, ale když jsem chtěli vyrazit, udělali jsme první krok a..... Adrien zasykl bolestí.

„Můj bože  ! Zvládneš to  ? Chceš pomoc  ?" vykřikla jsem zděšeně.

On ale zavrtěl hlavou :„Ne, já to zvládnu... "

S tím jsem ale nesouhlasila a vyjekla jsem :„ V žádném případě  ! Ty potřebuješ do nemocnice  ! “

Nejbližší nemocnice však byla asi kilometr odsud. Zatracená Paříž  !

Vyšli jsme z pevnosti Lorda Darkara a mířili si to k zaparkovanému autu. Z něho právě vystupoval mladík. Vypadal tak stejně starý jako my, byl tmavé pleti , na hlavě mu zářila červená kšiltovka a na krku měl pověšená sluchátka.  „Zavezete nás prosím do nemocnice  ? Rychle spěchá to! “ On si mě však prohlížel a pak s udiveným výrazem řekl  :„ Marinette  ?! “  V tu chvíli jsem toho mladíka poznala.

Vždyť to byl Nino  ! Můj starý dobrý kamarád a nejlepší kamarád Adriana!
„Nino, jsi to ty  ? " zeptala jsem se ale pak jsem si uvědomila proč tu vlastně jsem. „ Půjčíš nám teda to auto  ? “ zeptala jsem se.

„Radši zavolám sanitku.. “ řekl. „Díky Nino. Ti bych udělala taky, ale vybil se mi mobil... “ řekla jsem.

„Sanitka už jede . “ řekl Nino, po tom co odložil telefon. „ A kdopak je tvůj kamarád  ? “ zeptal se, a odhrnul mu obarvené vlasy z obličeje, který měl opravdu zraněný.

Chvilku zařazeně koukal a pak se zeptal „Adrien měl dvojče  ? “ Já však zavrtěla hlavou. „Tak je to Fel- “ chtěl říct, ale já zase zavrtěla hlavou. „Ne Felix to taky není... “ řekla jsem.

„Tak kdo to teda je  ? " zeptal se Nino. „Adrien.... “ šeptla jsem.  „Co  ? Ty jsi...
vždyť měl autonehodu  ! “ divil se Nino.

„Ne.... "vydechla jsem. Byla jsem rozhodnutá mu vše říct.  „Autonehodu měl klon, kterého vytvořil Lord Darkar. “Nino vykulil oči a vykřikl  :„ Já bych toho hajzla  .... " než stačil něco říci, předběhla jsem ho.

„Už nemusíš... Kocour ho dorazil. Už nebude škodit. Paříž je znovu bezpečná. “ usmála jsem se. Ale tohle jsem říkat neměla .

„ A jak to víš  ? Vy jste u toho snad byli  ? "  řekl a mě vyschlo v krku. Než jsem stačil něco říct, byla tu sanitka.
Ti si teda dali načas.

Naložili jsme Adriena a dozvěděli se, že ho vezou do nemocnice na rohu Cross street.

Když sanitka odjela, zeptal se mě Nino, jak to vlastně je. A tak jsem mu to řekla. Vím že to mělo být tajemství, ale teď už to bylo jedno. Nino tomu napřed nemohl uvěřit, ale pak vše pochopil. Nino ke skvělý kamarád.

...........................................................

Když jsem se pak dostala domů, nakrmila jsem Tikki, které na mě řvala něco ve smyslu že jsem mu to neměla říkat a tak. Já to však ignorovala.

Večer jsem si psala s Kagami a zbytek noci brečela do polštáře.

Ráno jsem rychle vstala, oblékla si červené šaty, které jsem si sama navrhka a vydala se do nemocnice návštěvit Adriana.

Na recepci přede mnou stála dívka která řvala na tu paní s jmenovkou Livia. Dívka řvala  :„ Ale já jsem přítelkyně  ! “ a Livia na to : „Ale pokud nejste rodinný příslušník tak vás za ním pustit nemůžu  ! “ Dívka to ještě chvíli zkoušela a nakonec naštvaně odešla. To jsem si uvědomila že budu muset lhát.

„A vy jdete za....? “ zeptala se mě Livia. „Za Adrienem Agrestem“ řekla jsem . Livia si mě prohlížela a pak řekla  :„ A jste rodinný příslušník  ? “

„Sestřenice." řekla jsem.  „A máte čím prokázat že jste opravdu sestřenice  ? “ zeptala se mě. Hrklo ve mě.

„Ne.. " šeptla jsem.  „Ale já vidím že ano.." usmála se.

Vrhla jsem na ní nechápavý pohled. „Vaše šaty. “ řekla. „Máte v sobě Agrestovský talent.“ řekla .

Začervenala jsem se. „A jak jste poznala že je to moje dílo  ? “ zeptala jsem se. „Protože vás vystihují. “ řekla s úsměvem.

Úsměv jsem jí oplatila. „Tak dobře, pokoj 115 “ řekla mi.

Běžela jsem chodbou dokud jsem ten pokoj nenašla. Vešla jsem a viděla jsem ho spát na bílé posteli, s obvazem kolem hlavy a byl přikryt peřinou.

Sedla jsem si věděl na židli a rozbrečela se. Nechala jsem slzy dopadat na nemocniční prádlo. Brečela jsem mu na hrudi. Možná o něj zase přijdu. A tentokrát na vždy. Ne, to se nesmí stát. To nedopustím.

Strávila jsem tam ještě hodinu a pak jsem odešla. Před nemocnicí jsem potkala Kagami. „Potkala jsem Nina, říkal mi o tom Adrienovi, je mi to líto. “ řekla.

Usmála jsem se na ni a řekla jí  :„ Promiň že jsem ti to včera nenapsala ale  byla jsi tak šťastná, přeji ti to. Je to nejlepší šermířská akademie na světě. Určitě si to tam užiješ  . “ usmála jsem se.

Přijali jí totiž na šermířskou akademii v Londýně. Je to pro ní velká příležitost. Aspoň někomu se plní jeho vysněné sny. Mým bylo být s Adrienem. A asi o něj přijdu.

„Ale Paříž mi bude chybět. Hlavně ty. Byla jsi má první pravá kamarádka “ řekla. Objala jsem jí. „Ty mi taky budeš chybět, ale jdi si za svým snem. Radím ti dobře. Já si za svým šla jen polovičatě, a jak to dopadlo. Na návrhářské škole mám samé problémy... “ špitla jsem.

„Děkuju Marinette . Snad se ještě uvidíme. Sbohem Marinette.. “ řekla mi.

„Sbohem Kagami.. " odpověděla jsem.

Jak jsem šla domů, potkala jsem ještě Chloé  :„ Zase si zklamala Dupain-Chang  . Emo ti vůbec nesedělo. Nechci být ve třídě s nickou. Opouštím školu návrhářství. Peněz mám dost. Já se chytím všude  ! “ zasyčela jak jedovatá zmije a odpochodovala pryč.

Dorazila jsem domů a sedla si k práci do školy. Najednou, jako bych chytla zpět svou inspiracim... Stará Marinette je zpět!