Dobrý den,” s těmito slovy mi muž středního věku, podává svou pravici. „Dobrý den,” odpovídám mu a snažím se trošku usmát, ale moc mi to nejde takže to vypadá spíš jako bych snědl koblihu plňenou vnitřnostmi a politou vývarem z brokolice. FUJ!
„Pojďte se mnou,” vybídl mě, takže teďka kráčíme dlouhatananánskou naleštěnou chodbou. Po asi 400 metrech zastavujeme u velkých prosklených dveří.
„Posaďte se.”
Sedím na pohodlné židli a tluče mi srdce tak hlasitě že to musí slyšet i v Austrálii.
„Takže pane, co vás k nám přivádí?”
„Můj účet...Měl jsem na něm hodně peněz, ale teď na něm nemám vůbec nic!”
...
Potom co se mě muž vyptal na spoustu údajů a čísel konečně prohlíží moje příjmy a výdaje.
Všechno důkladně zkoumá, ale podle jeho výrazu, to asi s mým účtem nebude vůbec růžové.
...
„Je mi líto, ale tento případ je zcela ojedinělý. Ať dělám co dělám nic se s vaším stavem účtu neděje. ”
„CO?!” křičím jako hysterka... Poslední kapka mojí naděje spadla do temné řeky zoufalství.
...
„Opravdu nás to mrzí, neexistuje však cesta jak vám pomoct, ” říká mi asi aby mě uklidnil. Ne fakt mě to neuklidnilo...
Můj mozek zalila temnota, nevnímám jak se chovám, nevnímám nic kromě myšlenek na to jak moc teď na dně jsem.
Něco mě chytlo za ruku, ale mě to je jedno, táhne mě to pryč. Otevírám oči abych zjistil co se se mnou děje. Jsme zase na té chodbě, muž co před chvilkou klidně seděl mě teď táhne ven.
Teprve před bankou opět přicházím jakž takž k sobě, vstávám a stoupám si na vlastní nohy.
Beru do ruky klíčky od auta a nasedám.
...
Sedím na pohovce koukám na strop a přemýšlím co se mnou bude dál.
NESNÁŠÍM SE!
Co teď budu dělat? Beru do ruky obálku s penězi co jsem měl doma.
7 000
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
