„Vstávejte haló, vstávejte!”někdo na mě křičí a přitom mě hladí po vlasech, pomalu otevírám oči a zjišťuju, že ležím na zemi a nade mnou se sklání bezďák.
Vzpomínám si co se vlastně stalo, bez jakýchkoli řečí okamžitě stahuji bezďáka do objetí, ten je zmatený, ale myslím si že mu to nevadí, strašně se před ním za to co jsem řekl stydím.
„Děkuju!” šeptám a pomalu se odtahuju, v jeho očích vidím rozrušení, zdá se mi že se trošku červená, ale proč, vždyť už mi nikdy neodpustí. Zkouším teda vynést nějakou otázku.
„Nechtěl by jste alespoň pro dnešek, přespat u mě, přece jen je tma a zima a chci vám moji záchranu alespoň nějak oplatit,” říkám s nadějí že mou nabídku přijme.
„Dobře,” odpověděl. Vidím v jeho tváři skrývané nadšení.
Nevím proč ale strašně se mi chce brečet a nedokážu to zadržet. Lesknou se mi slzy v očích a pomalu se přesouvají na mou tvář, kde tvoří dlouhé řeky smutku.
„S-strašně se omlouvám,” začínám opět promlouvat k bezdomovci, „n-nikdy by mě nenapadlo že vám tak strašně můžu ublížit i slovy,” teď už brečím naplno.
On ke mně znovu přistupuje a objímá mě.
„To nevadí, už je to dobré, dávno jsem ti odpustil,” pronesl uklidňujícím tónem, teď spustil o něco veseleji, „a můžeš mi tykat, nejsem o moc starší, teda snad ne, i když na to teď asi moc nevypadám.”
Přestávám brečet a souhlasně pokyvuji hlavou.
„P-půjdeme?” ptám se ho mezi doznívajicími vzlyky.
„Jestli můžu...” odpovídá.
„Samozřejmě!” usmívám se.
...
Během cesty jsme si povídali jak se jmenujeme kolik nám je let, zjistili jsme že Teahyung, tak se jmenuje ten bezďák je jen o dva roky starší než já.
Teď už stojíme před mým domem a já hledám klíče. Konečně, mám je. Odemykám a vstupujeme dovnitř.
„Páni, ty to tu máš krásný!” řekl nadšeně Taehyung.
Vystupujeme nahoru po schodech ukazuju mu kde co je, aby se vyznal.
„Mohl bych prosím do koupelny?” zeptal se opatrně Taehyung.
„Samozřejmě je jen tvoje,” se smíchem mu odpovídám.
Taehyungův pohled
To je splněný sen, i když se ke mně nechoval nejlíp, i tak ho zbožňuju, konečně normálně "bydlím" a ještě s osobou do které jsem se zamiloval, teda asi.
Dívám se na sebe v zrcadle a nemůžu uvěřit vlastním očím, tak to se fakt nedivím že mi řekl to co mi řekl...
Někdo klepe na dveře a já je otevírám, stojí v nich Jungkook, kdo taky jiný? Drží v ruce nějaké oblečení.
„To je pro tebe, jinak chovej se tu jako doma všechno si půjč, je ti to k dispozici,” říká s úsměvem Jungkook. „Děkuju,” odpovídám.
Jungkook zavírá dveře a odchází. Tak a já se jdu pustit do toho.
Napouštím si vanu a dívám se kde co má, jé má tu hodně žiletek snad mu nebude vadit když si nějakou půjčím.
Vana už je napuštěná já do ní vesele sedám, tohle jsem tak moc potřeboval.
...
Zdá se mi že už jsem umytý a voňavý dost, vypouštím vodu, osouším se a beru si na sebe oblečení co mi tu Jungkook nechal, no Gucci to není, ale pohodlné ano.
Beru do ruky žiletku a důkladně se holím.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
