V tu ránu se mu otvírají oči a do žil se mu vlévá život, vypadá to, že jsem ho mile překvapil, civí na mě s otevřenou pusou.
„To je pro tebe,” usmívám se a jako nějaká servírka mu podávám tác. Svítí mu oči nadšením.
„Tae, to jsi vážně nemusel,” říká Jungkook a přitom si ukrajuje první sousto.
„Ale musel.”
Vzpomínám si proč jsem vlastně vstával tak brzo.
„Kookie já se jdu připravovat,” mrkám na Kookse, který se láduje, jak kdyby měl být konec světa.
„Běž,” volá za mnou s plnou pusou.
Moje kroky míří do koupelny, zjišťuju jeden super fakt a to, že mi zmizely kruhy pod očima.
Beru do ruky make-up a zlehka ho nanáším na svůj krásný xichtík. Upravuju obočí a už jen lesk.
Paráda! A je hotovo. Od Jungkooka jsem si vypůjčil široké hnědé kalhoty, zajímavě vzorované červeno - růžovo - žluté, tričko a nějaký zelený župan ze sametu, který pořídil na bazárku pro maminky s dětmi.
Nějak se do toho všeho navlékám, no... není to přesně to co bych chtěl, ještě bych k tomu přidal tyrkysovou čepici, pruhované ponožky a sandály, ale budu se muset spokojit s tím, co tu má. Snad tam udělám dojem.
Po chvilce se mi zdá že už je všechno hotovo a tak jdu ještě za Jungkookem. „Jungkookie, už budu muset jít, tak ahoj,” oznamuji Jungkookovi, který ještě dopíjí svoje kakao.
„Držím palce,” usmívá se na mě a dál pije.
Beru na záda jak jinak než Jungkookův batůžek, mám v něm jen to nejnutnější peníze, mobil a hřeben.
Scházím po schodech dolů, obouvám si svoje boty, které to všechno přežily docela v pohodě a vycházím z domu.
Je 7:00, za patnáct minut mi jede autobus, který mě doveze kousek od místa kde proběhne konkurz. Všechno krásně v pohodě stíhám.
Docházím na zastávku přesně tak, abych měl ještě dvě minuty čas.
Jenže sem míří ještě někdo - můj spolužák že střední Jimin.
Rozhoduju se, že ho zdravit nebudu, snad mě nepozná. Nemám k němu totiž úplně nejlepší vztah a tak bych ocenil, kdyby odešel.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
