The Last Croissant /vkook/

XIII. R.I.P

První raní paprsky mě šimrají na nose, pomalu otevírám oči a užívám si toho, že jsem se tak krásně prospal.

Ehm...počkat to je jiný příběh...

Jau! Co se to sakra děje, otevírám oči a mnu si je, proč jsem na zemi? Aha, ta lavička, asi nebyla moc kvalitní. R. I. P.
tu už asi nikdo nestluče.

Jestli se ptáte jak jsem se vyspal, tak dobře vám určitě neodpovím. Celou noc mě do zad tlačil nějaký vylezlý hřebík, takže jsem se skoro vůbec nevyspal.

Po chvilce snažení se vstát se mi to konečně povedlo, takže už stojím na vlastních nohou a pomalu mi dochází proč nejsem u sebe "doma".

Ale vypadá to, že mě nenašli, protože tu není výhružný vzkaz ani nic podobného.

Den D je tu. Dneska potkám svou osudovou lásku... Teda nějakýho random hezkýho zubaře, ale potkám ho. Už se tak těším.

Jungkokův pohled

Dneska ho uvidím! Už se tak těším. Zrovna teďka si tu prohlížím slovník balících hlášek, ale stále se mi nedaří najít něco vhodného, když mu řeknu „Voníš jako louka posetá květy, vypadáš jako křehká, nádherná květina, tvoje tvář je hladká jako hedvábí atd...," nahlásí mě na policii a ta mě odveze na záchytku. Chce to něco drsnějšího, přece jen není to holka...

...

Nestíhám, nestíhám, nestíhám! Dal jsem si po obědě šlofíka a nějak jsem zaspal a teď už je 17:00 a já tu trčím v posteli.

Aspoň že jsem si včera připravil outfit. Rychle utíkám k zrcadlu, abych přivedl svůj obličej do normálního stavu. Beru do ruky make-up a rychle ho nanáším na celý svůj obličej, malinový lesk na rty a můžu vyrazit, teda skoro...Ještě to oblečení. Oblékám si černé roztrhané kalhoty, bílé tričko a svojí nejoblíbenější mikinku, dlouhý kabát a krásné bílé botky.

Do batohu si rychle házím mobil, klíče a hlavně spoustu peněz, musím ho někam pozvat přece a jako zubař si to můžu dovolit.

...

Tak, tak jsem stihnul autobus, který jede skoro až na Seonsangseo-ro. Koukám se z okna a vyhlížím ho, strašně se těším, ale i bojím zároveň.