Slave or Lover ? [k.thxj.jk]

~7~

Já už nechci...

Podíval jsem se na Seokhyo a rozbrečel sem se na novo. Proč zrovna ona! Proč je svět tak krutý! To jsme tak špatné bytosti a zasloužíme si to?
Po nějaké době jsem přestal vzlykat, ale slzy mi stále stékaly po líčkách. Byl jsem opravdu unavený, hladový a prostě vyčerpaný. Lehl jsem si k ní a smotal jsem se do klubíčka. Nějaký hybrid který seděl hned vedle mě si jen povzdechl a přikryl mě kusem nějaké delší látky. Zvedl jsem k němu pohled a on se na mě smutně usmál. Já jsem jen zavřel oči a propadl jsem únavě.

Slyšel jsem hlasy. Né moc zřetelně, ale slyšel jsem je. Chtěl jsem otevřít oči, ale nešlo to. Tak jsem se rozhodl že to tak nechám a půjdu opět spát. Když v tom jsem cítil jak mě někdo bere do náruče. Stále jsem nemohl otevřít oči a ani se pohnout. Začal jsem malinko panikařit. Zase jsem ucítil jak mě někdo pokládá a sedá si vedle mě. Tak moc jsem se snažil se probrat.

Pomalu jsem otevřel oči „Ne ne ne jen spinkej maličký. Ještě pár mil." cože? Na to jsem se posadil a pořádně se protáhl. Koukl jsem se na toho hybrida co mě nejspíš držel.. Co on mě držel v náruči! Ale proč „V klidu prosím tě. Třeseš se.. Je ti zima?" kývl jsem „C-co se stalo?" zeptal jsem se roztřeseně „Rozdělili nás na dvě skupiny. No a jelikož jsi spal tak jsem tě musel vzít. Ještě pár mil pojedeme a budem..... Tam" tu poslední větu řekl tak smutně a s náznakem strachu který pociťujeme všichni. Rozhlédl jsem se po prostoru. Bolo nás tentokrát devět. Byly jsme jen dva kluci a sedm dívek. Opřel jsem se zádama a hlavou o zeď vozu, zavřel jsem oči a zhluboka dýchal. Je mi zle jak vnějšně tak i vnitřně. Chci mít tuhle nekonečnou cestu za sebou i když.... nechci do království.

„Tak vy hnusný zrůdy! Už vidím město! Tak se připravte!" na to jsem se narovnal a vykulil oči „Cože? Vždyť říkal ještě pár mil?" řekl ten hybrid který mě přenesl. Je to ten liščí hybrid který chtěl pomoct tomu medvědímu.
Mám hrozný strach. Začal jsem se třást a propadat panice. Moje od breku napuchlé oči se zase začali plnit slzami.

Už jsem slyšel lidi z města. Pokřikování, smích, řev, koně, všechno možné. A čím blíž jsme byly k městu tím víc to bylo nepříjemné. Sklopil jsem víc svá ouška a více jsem se natiskl k sobě.

Ten liščí hybrid vykoukl ven „U-už jseme v-ve městě.” vykoktal ze sebe. No já už jsem ani nebrečel protože můj strach byl silnější.

Tak co bude teď? Budou nás týrat? K čemu nás vlastně unesli? A dalších otázek přibývalo, ale žádná odpověď se nanašla. Přemýšlel jsem dlouho?

Vůz zastavil. Všichni jsme se postavili nebo jsme se o to snažili. Dveře od vozu se otevřeli a mi mohli vidět ty může co nás unesli.

„Tak! Stoupněte si do řady! A po jednom budete vycházet z vozu s nataženýma rukama před sebou! Je to jasný!” všichni jsme se srovnali do řady a vycházeli jsme. Když jsem vylezl ven z vozu s nataženýma rukama tak mi na ně dali železné pouta. Pak mě strčily na stranu a já čekal na nejhorší.

°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°
~Ahojky lidičky ~
Děkuji vám všem za podporu~😘
Opravdu si toho moc vážím~✨

Doufám že dostáváte demenci z mého příběhu se mnou~❤️

Maslím si že Kookieho pohledu jsme si užili dost ne? ~🤔 ✨

Přeji vám krásný ráno,den,večer ~✨
Taky vám přeji hodně štěstíčka a zdravíčka ~✨ ❤️
💜 ~Užijte si příběh~💜

Omlouvám se za chyby, vymyšlená slova a kvalitu ~✨