Vodní drakobijec

Naděje

Gajjel stál nehnutě. Levy na něj zírala a bylo poznat jak ji ranilo, sledovat jeho prázdné oči. Pomalu jsem se rozešla k ní. Gajjel ji totiž nezpustil z pohledu.
,, Levy to není on, musíme jít dál aby jsme jim pomohly." zašeptala jsem a chytila ji za ruku. Pevně mi ji stiskla a aniž by z něj zpustila oči, mě následovala. Asi bych měla říct že to bylo dobře.
,,Pozor!" vykřikla když jsem se dotkla kamene abych otevřela průchod. Na poslední chvíli mě Levy ztrhla stranou a tím mě zachránila před přišpendlením na zeď. Gajjel na nás útočil. Jellal se proti němu rozběhl a vyslal nějaké kouzlo. Ležela jsem pod Levy která nebyla schopna pohybu. Zařazené zírala na ty dva. Kývla jsem na Juvii, ať jde k nám. Zatím co se k nám plížila, jsem otevřela průchod.
,,Běžte já ho tu zdržím." křikl na nás Jellal. Ani jedna nic neřekla a pelášili jsme pryč. Ještě před tím než se zavřeli dveře, se před Levy objevila Železná palice. Hrklo v ní a i v tom seru bylo vidět jak zadržuje slzy.
Přesně jsem věděla jak se cítí. Bolelo to když jsem sledovala Natsua. Jenže on si myslel že si ho nepamatuji. Bojím se že už nemám šanci.
Vzpamatovala jsem se a schovala nás ve skladišti.
,,Tudy by jsme se měli dostat k tomu stroji. Ale možná by jsme měli najít nejdřív ostatní." řekla jsem jim.
,,Tady...." ozvalo se slabě za námi. Vylekaně jsme se otočili. Levy  vyčarovala slovo "světlo" a místnost se rozsvítila. Nebylo to skladiště. Bylo to vězení. Byly tu všichni. Gray, Erza, Lissana a Lucy. Byly vyčerpaní ale vypadali v pořádku.
,,Neměla si se vracet." říkala mi Lucy když jsem jí rozvazovala.
,,Nevypadá to, že by nás nechal odejít." doplnila Erza.
,,Jenže tu nejsme sami." usmála jsem se na ně. Byly trochu zaražení.
,,Přišli nám pomoct ostatní cechy." vysvětlila Juvia, objímajíc Graye.
,,Aquo?" ozvala se Levy. Otočila jsem se na ni.
,,Něco malo jsem rozluštila." vysvětlila mi a podávala mi papír. Toho jsem si všimla až teď. Rychle jsem to přejela očima a usmála jsem se. To jsem si myslela.
,,Musíme si pospíšit." řekla jsem k ostatním.
,,Měli by jsme počkat na ostatní." ozvala se Mira.
,,Ti by měli dorazit hned po nás." usmála jsem se.
S celou skupinkou jsme se vyplížili ven a mířili k místnosti se strojem. Narazili jsme asi na pět stráží. Ty Juvii lehce omráčila a my šli dál. Konečně jsme se dostali do cíle.
Sam Detlaf stál u stoje a řval rozkazy všude okolo. Podle všeho  ekdo začal dělat rachot u vchodu.
Takže už jsou tu. Drakobijci stali v pozoru u stěny blízko Detlafa a čekali.
,,Nějak se mi to nezdá." zarazila jsem se. Erza vykoukla zpoza mě.
,,Aby taky ne, jsou tam dvojčata." řekla. A přesně v tu chvíli jsem uslyšela jekot ostatních a ucítila ránu do hlavy.

...........

Musela jsem pořádně zamrkat abych viděla. Nemohla jsem se pohnout. Když se mi konečně přizpůsobili oči, zjistila jsem že jsem připoutaná na stole. U mě stal Detlaf s potutelným úsměvem. Erza a ostatní byly svázaní v rohu a u nich stála Wendy a Meli. Už tu byl i Gajjel, ale Jellalda jsem neviděla.
,,Dobré ráno ptáčku." řekl mi Detlaf. Rychle jsem se na něj otočila.
,,Hrozne mi připomíná mou dceru. Tary má stejnou povahu jako ty. Vždy se snaží pomoct. Víš jaké to je? Být oddělen od rodiny a nemoci s tím nic udělat? Ale konečně po dlouhých letech jsem konečně přišel na to jak. A ty mi v tom chceš zabránit. Chtěl jsem být milý, ale ty mi to neulehčuješ." řekl skoro s láskou.
Trochu jsem se rozklepala. Šel z něj strach. Až teď jsem si všimla že za ním stojí dvojčata a Natsu. Ach Natsu... Vypadal že je stále mimo. Vhrkly mi slzy do očí.
,,Láska bolí že?" ozval se zase Detlaf. Zatla jsem pěsti a otočila se na něj.
,,Co po nás chcete!" už jsem skoro řvala.
,,Hned předvedu." a kývl. Lehátko na kterém jsem byla pripoutana se pohnulo a někdo me preklopil do vzpřímené polohy. Všichni drakobijci se rozestoupili do kruhu. Uprostřed Detlaf. Najednou mi svitlo.
,,Ne počkej! Takhle nás všechny zabiješ! Je i jin....." jenže moje slova zanikla v šátku co mi Měli dala kolem pusy.
,,Mlč. Potřebuji klid." řekl Detlaf a začal.
Teď toho moc nevím. Protože v tu chvíli když řekl první slova se do místnosti přiřítili ostatní a začala pořádná mela. Lehátko se semnou převrhlo a já padla na čumu. Sakra. Ležela jsem tam celkem dlouho, než se najednou zvedlo a já se zahlédla do Elfmanovich očí. Sundal mi šátek.
,,Bože děkuji." zaúpěla jsem.
,,Tohle není mužný." znělo když mě rozvazoval a už utíkal dal bojovat. Vůbec jsem nechápala kde se sebrali tolik můžu z Detlafovi strany, ale rozhodně jsme vyhrávaly. Zvedla jsem se že země a hledala Detlafa. V tom zmatku jsem ale pořádně nevěděla kde kdo je. Sem tam jsem pomohla ostatním, ale stále hledala jeho. Dokonce jsem zahlédla Lucy a Erzu jak bojují s mojí sestrou. Zapomněla jsem na Detlafa a běžela k nim.
To by mi ale nesměl zastoupit cestu.
,,Natsu...." vzlykla jsem.