Vodní drakobijec

Překvapení

Ahoj, tak tu máme konec.  Varuji je to hodně povídácí část tak snad vás to neodradí, ale myslím že to půjde 😅 chtěla bych vědět jestli už to mám nechat takhle a nebo jestli mám napsat ještě epilog, myslím že tahle povídka měla docela úspěch a za to jsem vám nesmírně vděčná a doufám že se vám budou líbit i jiné mé příběhy. Můžete mi napsat, co by jste vy rádi chtěli. Mám tu pád nápadů a rozepsaných příběhu ale ráda bych i váš názor. Za hvězdička a komentáře vám strašně děkuji a teď už k příběhu. Pac a pusu 😘
Natsu mě táhl k cechu. Pořád sem nechápala co se stalo.
Natsu kvůli mě zastavil vlak. Pak mi řekl že si mě pamatuje a že čekal až přijdu. Jenže já se zbalila a odjela. Co si o tom mám myslet? Čeká snad že to teď bude dobré?
,,Aquo?" vytrhává mě z přemýšlení jeho hlas. Už stojíme před cechem, kde je kupodivu klid.
,,Chtěl jsem ti nejdřív vrátit tohle." říká a podává mi můj modrý náramek s našimi iniciály.
,,Našel jsem ho potom co si prvně odešla." usmál se na mě a připnul mi ho kolem zápěstí. Stále jsem zařazeně koukala. Zase mě chytl za ruku a otevřel dveře.
,,Vítej doma!" vykřikly všichni až jsem nadskočila. Byl tu celý cech. Uprostřed byl stůl, který se prohýbal pod tíhou jídla a nad hlavou jim vysel transparent s nápisem "vítej doma Aquo". Stejně jako poslední měsíc jsem zase začala brečet.
Jako první se na mě vrhla Lucy.
,,Ty si nám dala. Co tě to napadlo se sebrat a odjet." vynadala mi hned, ale objímala mě u toho. Já ji brečela do ramene. Další ke mě šli Juvia a Gray. Vypadaly hrozně šťastně.
,,Příště už nám to nedělej." řekla kupodivu Juvia a taky mě objala. S láskou jsem ji to opětovala. Pak Mira , Erza, prostě všichni. Akorát v tom velkém davu se mi ztratila růžová hlava se kterou jsem chtěla mluvit nejvíc. Začala oslava a mě nikam nepustili. Když už ode mě někdo odešel, přišel někdo další. A takhle se to táhlo až do noci.
Bylo to fajn, dokud se nevytáhly sudy a nezačalo se pít. Jako obvykle Cana s Mistrem závodili. Gajjel s Levy si povídali s Grayem a Juvii a já byla na baru s Erzou a Mira čepovala. Ostatní si dělaly své.
,,Tak už za ním běž." řekla mi Erza, když už jsem se asi po milionté začala rozhlížet.
,,Cože?" dělala jsem nechápavou.
,,Čeká u toho velkého stromu." řekla ještě a už mě strkala ven. Nenápadně jsem proklouzla ven a zamířila za cech. Seděl u toho stromu kde jsme tenkrát usnuli. Měl skřížené nohy a hlavu sklopenou. Vypadal že spí, a tak jsem šla potichu.
,,Už jsem myslel že nepřijdeš." řekl najednou. Proč se divím. Vždyť to znám. V tichosti jsem si sedla vedle něj. Koukali jsme na hvězdy a mlčeli. Trvalo dlouho než se jeden z nás rozhoupal.
,,Měli jsme to krušné vid?" zeptal se, aniž by přestal sledoval oblohu.
,,To tedy měli." řekla jsem jen.
,,Chtěl jsem se ti omluvit. Když jsem tě viděl co jsem se probudil, myslel jsem že sním. Nechtěl jsem se vzbudit, bál jsem se že o tebe zase přijdu. Pak jsem viděl Stinga a řekl si že jste nás jen přišli zachránit spolu. Tak jsem hrál, že si tě nepamatuju. Aby to alespoň tak nebolelo. Jenže to byla chyba. Asi po týdnu zamnou přišla Lucy. Dokonce mě profackovala když jsem jí řekl pravdu. Řekla mi jak to bylo. Taky řekla, že jsem ti zlomil srdce. Věděl jsem to. Viděl jsem tu bolest v tvých očích, ale myslel jsem že se mi to jen zdálo. Nejspíš jsem tomu jen chtěl uvěřit. Ale pak jsem začal plánovat tohle. Že ti to nějak jemně řeknu. Když jsem za tebou šel, myslel jsem že to vezmeš a přijdeš za námi do cechu, jenže pak přiletěl Dearth a řekl že nastupuje do vlaku směr nový život. Tak jsem za tebou vyrazil. A zbytek znáš." během jeho vyprávění se na mě otočil a teď čekal na moji reakci. Mlčela jsem. Nevěděla jsem co mám dělat nebo říct. Hrozně to bolelo, ale já mu taky ublížila. Jak po tom všem ke mě může ještě něco cítit?
,,Pochopím, když to bude definitivní konec." zašeptal. Zamrkala jsem abych zahnal slzy a koukla se na něj. Leskli se mu oči. Bál se že je konec.
Já se konečně pohla. Vrhla jsem se mu do náruče tak rychle, že i v sedě ztratil rovnováhu a spadnul. Takže ležel na zádech a já jemu na hrudníku.
,,Ty si takové pako. Víš jak jsem se bála? Jak mě bolelo, když jsem tě viděla pod tím kouzlem. Nebo jak mě zasáhlo když si řekl že mě neznáš?! Řekla jsem si že už to takhle dál nejde, že nám prostě není souzeno být spolu. Proto jsem chtěla pryč..... Protože jsem to všechno zvorala a myslela si ze to všechno mám za to. Protože já to opravdu zpackala. Nechala jsem tě, a odešla za jiným. To já ti zlomila srdce. Ne ty mě. To já mám trpět!" celou dobu jsem mu bušila pěstmi do hrudi. A během toho jsme přešla k pláči a pak už jsem mu jen máčela vestu. Celou dobu jen ležel a poslouchal. Když nastalo ticho a já čekala co řekne on, tak nic. Nic neřekl.
Najednou mě objali jeho ruce a on si mě primáčkl víc k sobě. Pak nás přetočil a přišpendlil mě k zemi. Měl položené ruce u mojí hlavy a tyčil se nademnou.
,,Co to povídáš! Vůbec nic z toho není tvoje vina. Prostě jsme neměli štěstí. Ale teď! Nic nám nebrání a tys mě opravdu chtěla opustit a odjet. Já vím že jsem to přehnal. Měl jsme to říct hned, měl jsem bojovat...." při těhle slovech brečel. Padali na mě slzy až jsem jen ležela s vykulenýma očima. Pak moje tělo zareagoval samo. Ruce se natáhly, chytili ho za tváře a já ho stáhla do polibku. Byl chvíli zaražený ale pak začal spolupracovat. Když jsme se odtáhly, jen jsme si koukali do očí a užívaly si tu chvíli. Natsu mě pak ještě krátce políbil a pak si mě uvelebyl do klína a řekl že budeme jen ležet a koukat na hvězdy. Neprotestovala jsem. Chtěla jsem jen ležet a užívat si ho.
Takhle jsme tam mohly ležet hodiny.
,,Tak co hrdlicky, už....." ozvala se za námi Lucy, ale nedořekla to, protože ji Natsu přerušil.
,,Ne!" jen jsem se zvedla a už se chtěla že ptát co už.... Když mě zvedl a táhl mě někam daleko od cechu. Běželi jsme. Zastavili jsme až u malého domku. Poznala jsem ho jen z vyprávění. Natsuův dům. Neměla jsem šanci se sem někdy podívat. Když jsme se konečně rozdýchali, chtěla jsem se ho zeptat co to bylo. Ale položil mi prst na rty.
,,Ještě chvíli vydrž." řekl a zavedl mě za dům. Byla tam malá zahrádka a tam květy modré růže. Moje oblíbené. Natsu šel a jednu utrhl.
,,Matně si pamatuju že si jednou říkala že je máš ráda. Druhý den jsem šel a koupil semínka. Sám jsem je pak vypěstovat." začal a tu růží mi podal. S úsměvem jsem si ji vzala a přičichla. Voněla úžasně.
,,Vím že je na to možná brzy. Ale když vezmu jak dlouho se známe a nebudu brát v potaz ty chvíle co jsme byly od sebe, ale stále jsme se měli rádi." pokračoval ale pomalu se ztrácel ve vlastních slovech.
,,Natsu, co tím chceš říct?" usmála jsem se na něj a chytla ho za ruku. Asi jsem mu tím dodala jistotu. Stihl mi dlaň a pevně se na mě podíval.
,,Chci tím říct tohle, miluji tě Aquo a za celou dobu jsem nepřestal. A teď už vím že ani ty mě ne. Je mi jedno jak jsme to měli složité. Věřím že teď už to bude v pořádku a chci aby to trvalo co nejdéle. A proto tě chci o něco požádat." Natsu se začervenal, strčil ruku do kapsy a něco vyndal. Pak si klekl. Ztuhla jsem.
,,Aquo, uděláš že mě toho nejšťastnějšího chlapa pod sluncem a vezmeš si mě?"
Sledovala jsem jak otevřel krabičku a tam svítil stříbrný prstýnek s malým modrým kamínkem. Leskl se jako samo moře.
,,Natsu.... Já...." koktala jsem. Trochu posmutněl.
,,Pochopím kdyz řekneš ne." zašeptal.
,,To by mě ani ve snu nenapadlo. Má odpověď je ANO!"