MŮŽEME BÝT...

třetí postel

"Seš si jistý, že máš sebou vše?"

"Jo... a ikdyby ne... tak teď už je to jedno! Au!!"

"Co se stalo zlato?!!"

"Mami nic!! Spadla mi taška na nohu!"

"Ty si vystoupil z vlaku?"

"Ano mami!"

"Hlavně se opatruj!!"

"Jistě... mám tě rád."

"Já tebe taky zlato!"

Sundal jsem mobil z ucha a strčil si ho do zadní kapsy u kalhot. Vzal jsem tašku, tentokrát pořádně, a vydal se z nádraží. Můj orientační smysl je na bodu mrazu, takže jsem se řídil ukazeteli. Stmívalo se a já konečně narazil na mohutný barák obehnaný silným plotem. Internát. Vešel jsem pootevřenými vrátky a zamířil si to rovnou k vrátnici.
"Dobrý podvečer. Přejete si?"
Oslovila mě hlava, která na mě koukala z výklenku.
"Dobrý. Jsem Izuku Midoriya."
Žena pokývala hlavou a otevřela jakýsi sešit. Chvíli po něm jezdila prstem a pak se na mě podívala.
"Pokoj číslo 33. Druhé patro, vpravo." Se slovy lovila ze šuplíku klíčky. Budova působila nově. Na každém patře byla společenská místnost a veliký balkón. Pokoje by měli být po dvou až po čtyřech. Vůbec jsem netušil, do kterého mě strčili. Ale modlil jsem se, ať je tam někdo, s kym nejsou potíže. Pokoj 33. Chtěl jsem zasunout klíč do zámku, ale bylo pootevřeno. Zhluboka jsem se nádech a vstoupil do malé chodbyčky, kde po pravé straně stáli dveře do koupelny. Stiskl jsem pevně ucho tašky a šel dál. Hned naproti na mě vykouklo obrovské okno. Nacházeli se tam tři postele. Jedna pod oknem, druhá po mé pravici a třetí vedle skříně na které seděl... "Kacchane??" Bakugovy oči se odtrhly od mobilu a podívali se na mou maličkost. "To si děláš prdel??" Zařval. Odhodil mobil do deky a chytil si obličej. "Ty mi nemůžeš dát pokoj ani na střední!" Pokračoval. Hodil jsem tašku na postel po mé pravici. Bakugo vstal a šel ke mě. "Ty mě neslyšíš?" Se slovy se vydal ke mě. Podíval jsem se do jeho hnědých očích, které hořeli zlostí. Jako vždy! "Vezmi si tu tašku a táhni. Spi třeba venku na lavičce! Ale tady nebudeš!"
"Ty si myslíš, že jsem z toho nadšenej? Stačilo mi tě poslouchat celou základku!" Zařval jsem na něj! Jeho obličej nabral červenou barvu. Chytl mě za límec a zvedl do vzduchu. Už už jsem se připravoval na ránu, když v tom do pokoje vkročil vysoký ramenatý kluk s červenými vlasy. Ušklíbl se. "Ste slyšet až dolů." Bakugo mě pustil na zem a šel k němu. "A ty seš jako kdo??" Zeptal se s vyceněmýma zubama. "Eijiro Kirishima. A ty kámo?" Se slovy k němu natáhl ruku. Baguko se jen uchechtl. "Nejsem tvůj kámoš!" Vrazil do Kirishimi a vyšel z pokoje. Chlapec vypadal překvapeně. Podíval se s tazávým pohledem na mě. "Co mu je?" Pokrčil jsem rameny. "Takový je od mala..." sedl jsem si na svou postel vedle tašky. "Aha... takže se znáte. Jinak mé jméno si slyšel. A jak se jmenuješ ty??" Zeptal se s milým úsměvem. "Izuku Midoriya." Řekl a přijal jsem jeho stále nataženou ruku.
____________________________________
"Takže... po tobě de Baguko už od základky... a teď ti ho ještě přidělili na pokoj na střední." Řekl Kirishima s plnou pusou křupek. Zakýval jsem hlavou. "Pochopil." Řekl jsem a olizoval si z prstů oranžový prášek z křupek. "Můžeš poprosit, ať tě daj jinam..."
"To nevyjde... víš jak je tady narváno... k tomu, kdo by chtěl být s Kacchanem dobrovolně na pokoji po celý rok?"
Oba jsme se zasmáli, až se Kirishima začal dusit.
"Hádám... přihlásil si se na UA ale tam tě nevzali takže si skončil na na JK, "přiznáváme, že jsme druhořadà škola a že na UA nemáme, ale i přesto dokážeme studentům nabídnout skvělé podmínky pro učení a skvělé příležitosti!!" Gesty a hlasem se snažil napodobil ředitele na prvních třídních schůzkách. Musel jsem se smát. Kývl jsem. "A ty?" Taky kývl. Z ničeho nic se otevřeli dveře a dovnitř vtrhl Bakugo. Ze svého rudého kufru si vyndal ručník a oblečení. "Du do sprchy jako první!" Řekl vážně a zabouchl se v koupelně.