MŮŽEME BÝT...

hrášek

"Kolik je vůbec malýmu?" Zeptal jsem se cestou k Todorokiho domovu. "Natsuovi je čerstvě šest." Podíval se na mě a zvedl jedno obočí. "Co máš zalubem?" Zeširoka jsem se usmál a zastavil se. "Co má rád za zvíře?" Todoroki pokrčil rameny. "Má rád koně!" Zabočil jsem doprava a zašel do hračkářství. Vyšel jsem s plyšovým koněm. "To si nemusel." Se slovy se usmál. Dal mi pusu na tvář. Po chvíli jsem se zastavil u květinářství. "Co má ráda sestřička za kytku?" Todoroki se uchechtl. "Myslím, že bude ráda, když ji koupíš květináč Chryzantém. Já zatím dojdu do krámu koupit pro ně sladkosti." Když jsem vyšel s květináčem, který byl plný plnokvětých Chryzantém, které měli sytě červenou barvu, Todoroki už stál s plnou taškou před obchodem. Přičichl jsi ke květinám. "Fuyumi bude mít radost!" Došli jsme k mohutnému baráku, který měl okolo sebe obrovský pozemek. Kolik to muselo stát? Když jsem to porovnal s našim bytem...cítil jsem se nejistě. Musejí mít hodně peněz. Kdyby jejich táta nebyl takový hulvát, vyrůstali by jako v bavlnce. Todoroki se zastavil kousek před dveřmi. Vypadal sklíčeně. Vyndal klíče a chtěl je strčit do klíčové dírky, ale dveře se otevřeli rychleji. Zůstali jsme stát jako přikovaní. Upustil jsem květináč na cestu. Todoroki začal couvat. Enji vypadal, jako kdyby viděl hmyz, který je třeba rozmáznout. Z toho pohledu vám naskakovala husí kůže. "Chvíli trvalo než jsem to z Fuyumi dostal!" Se slovy na nás vycenil zuby. Todoriku se zastavil a narovnal se. Upustil igelitku. "Nejsi nic jinýho než hnusnej srab! Mlátit holky..." Todoroki se uchechtl, zamračil se na svého otce a pokračoval. "Jen proto, že tě Toshinori předběhl!" Todorokiho otec nastavil vyděšený obličej, podíval se na mě, jako kdyby něco hledal a pak se zamračil. Napřáhl se. To už nedovolím! Pustil jsem plyšového koně, kterého jsem k sobě mačkal a rozeběhl se. Zastavil jsem se až před Todorokim. V pravý čas. Pěst trefila mě. Chvíli jsem viděl jen černo, ale po chvíli mě do očí zasvítilo sluníčko a Todorokiho tvář. "Deku! Do prdele co tě to napadlo!" Postavil mě na nohy, jelikož mě rána poslala na zem. Podíval jsem se před nás. Pořád tam stál. Pořád stejný výraz. Zatnuté pěsti. Rozešel se k nám. "Co jsem ti o něm říkal? Je stejný jako jeho matka!" Vykřikl a ukázal na mě. Todoroki si mě přimáčkl k tělu ještě víc a snažil mě schovat. Blížil se. Cítil jsem se jako kořist. Tohle si musejí prožívat každý sen. Takhle se Todoroki cítil roky... začali mi téct slzy. Byl jako stroj. Každým krokem se blížil. Podíval jsem se Todorokimu do tváře. Takhle vyděšeného jsem ho ještě neviděl. Představil jsem si ho jako malé dítě. Už mu chybělo jen pár kroků. Zavřel jsem pevně oči a čekal na bolest. Jenže všechno utichlo. Zvedl jsem víčka. Stál od nás ani ne metr a díval se za nás. Ohlédl jsem se. "Všemocňák..." Zašeptal Todoroki. Měl na sobě béžový kabát, který na něm samozřejmě visel. Neusmíval se. Todorokiho otec ucouvnul. "Jste v pořádku kluci?" Šel rychlochůzí, takže byl udýchaný. Usmál jsem se na něj. "Teče ti krev z nosu a tvoje oko... on tě udeřil?" Řekl starostlivě. Pak se zamračil a vycenil zuby. Pak si prohlídl Todorokiho. "Já jsem v pohodě. Chtěl praštit mě, ale Deku si přede mě stoupl." Řekl Todoroki. Toshinori se otočil na Enjiho. "Dlouho jsme se neviděli..." prohodil k němu. Došel k němu. Byl o víc než dvě hlavy menší. Měl jsem o něj strach. Moje nohy chtěli jít za ním a stoupnout si před něj! Kdyby mu dal Todorokiho otec ránu, bylo by stoprocentně po něm. "Neboj... nic se mu nestane! Můj táta se ho bojí." Měl pravdu. Enji na Toshinoriho koukal jako na ducha, Toshinori ho vzal za límec trika a přitáhl ho na svoji úroveň. "Dotkneš se jich ještě jednou a i takhle ti tu hubu rozbiju znovu!" Enji kývl. Toshinori ho pustil, narovnal se a vydal se k nám. Po cestě sebral plyšového koně. "Vezmu vás ke mě!" Chytil mě z druhé strany. Vlezli jsem si do auta a já už jen zahlédl Todorokiho tátu se sklopenou hlavou. Auto zastavilo u domečku s okrovou omítkou. Nana mě běžela přivítat. "Ahoj malá..." Řekl jsem a nahnul se jí pohladit, jenže se mi zamotala hlava. "Deku!" Zakřičel Todoroki. Spadl jsem na všechny čtyři. "Běž otevřít já ho vezmu do náručí." Slyšel jsem cinkání klíčů a jak mě s námahou zvedají kostnaté ruce. "Bolí tě hlava?" Zakroutil jsem jí. "Jen se mi zamotala jak jsem se ohnul..." Posadil mě v kuchyni na židli. Pořád se neusmíval. "Deku! Nejraději bych tě zabil!" Todoroki. Sedl si na židli, co stála vedle mě a chytl můj obličej do svých rukou. Opřel jsem si čelo o to jeho. "Nechtěl jsem, aby si trpěl ty!" jeho obličej zjihl. Toshinori k nám natáhl ruku, v které držel mražený hrášek zabalený do utěrky. S úsměvem jsem si to od něj vzal a přiložil na opuchlé oko. "Bude to jen lehkej otřes mozku..." Se slovy mě pohladil po zelených vlasech. "Máte hlad?" Zeptal se a zakašlal. Oba dva jsme polkli. Toshinori se zasmál. Mezitím, co kuchtil, jsme si s Todorokim pustili v obýváku televizi. Hřebíky byli stále prázdné. "Copak je? Bolí?" Zeptal se starostlivě Todoroki. Zakroutil jsem hlavou a vrátil mu jí do klína. Toshinori nám uvařil polívku. "Omlouvám se... s tím troškem, co jsem tady měl, se nic jinýho udělat nedalo." Řekl sklíčeně. "To nevadí... je vynikající." Měl jsem pravdu. Tak dobrou polévku dělá jen maminka... "Všemocňáku... myslíš, že bychom..." Zakoktal Todoroki. "Můžete tady přespat! Ani vám nedovoluju vycházet ven. Někde by si na vás počkal... zavolám do školy a omluvím vás oba. Za tu jedinou hodinu za mě někdo zaskočí." Tu poslední větu skoro zašeptal. "Mě ale musí omluvit mamka." Řekl jsem. Toshinori se podíval z okna a kývl. "Tak jí napiš co nejdřív ať o stihne." Kývl jsem. Toshinori nám řekl, že máme spát v ložnici a že si ustele v obýváku na gauči. Nemohl jsem spát. Todoroki usnul rychle. Hladil jsem ho po vlasech. Políbil jsem ho na čelo a potichu vstal z postele. Šuplík s fotkama byl zamčený a klíč nikde. Šel jsem do obíváku. Hrála televize. Seděl na gauči zabalený v dece a kašlal. Byl v bílém, na kterém byli kapky krve. "Jste v pořádku?" Chtěl mi odpovědět, ale kašel mu v tom zabraňoval. Utíkal jsem do kuchyně pro vodu. "Děkuju." Zachraptěl, když si sleničku bral. Vypil ji celou. Nadechl se. Pravou ruku měl pocákanou od krve. "Občas... občas se ještě někdy takhle zakašu." e slovy si krev stíral kapesníkem. "Todoroki spí?" zeptal se starostlivě. Kývl jsem. "Už to máš teplý viď?" Ukázal na hrášek, co jsem si mačkal k pravému oku. Sundal jsem ho z něho. "Zítra z něho udělám novou polívku." Potom, co uklidil hrášek doledničky se na mě podíval. "Oko ti už splasklo... chceš na to ještě ledový?" Zakroutil jsem hlavou. Sedl si zpět na gauč a poklepal na místo vedle sebe. Sedl jsem si vedle něj. Pochvíli se zeptal: "Takže chodíš s mladým Todorokim?" Podíval jsem se mu do strhaného obličeje. Usmíval se. Kývl jsem. "Je to hodný kluk... který neměl v životě moc štěstí." Vzal do ruky ovladač a začal projíždět stanicema. "Už si napsal mamce?" Ježíš. Zapoměl jsem. Vzal jsem z kapsy mobil a začal psát. Podíval jsem se na čas. Půl jedenáctý. Zívl jsem. Spadla mi hlava na opěradlo. "Dobrou noc."