MŮŽEME BÝT...

červené auto

Stál tam vyhublý až vychrtlý muž s propadlýma očima. Měl divoké blonďaté vlasy. Jeho okrový oblek na něm vysel. Vypadal nemocně a nezdravě. Oba učitelé se na něho s úzkostí podívali. On však nasadil svůj široký úsměv a šel k Todorokimu. "Byl jsi skvělí chlapče!" Todoroki se usmál a objal ho. "Pane učiteli co to používáte za voňavku?" Učitel se zasekl. "Pročpak se ptáš?" Zeptal se vylekaně. "Deku používá úplně stejnou." Všichni čtyři se podívali na mě. "Omlouvám se... tohle je Izuku Midoriya. Deku je přezdívka." Muž vykulil své modré oči a nevěřícně otevřel pusu. Pak začal kašlat. Dlaň, kterou měl před ústy byla rudá krví. Rychle jsem vyndal z kapsy kapesník. "Jste v pořádku?" Zeptal jsem se, když jsem mu ho podával. Kývl a poděkoval. "My už musíme..." Řekli ti dva za námi. "Mějte se." Řekl pan Aizawa. Cestou se na mě usmál. "Doufám, že to Todoroki oslavíš!" Zakřičel Mic. Oba ještě zamávali a zmizeli za dveřmi. Muž přede mnou se nahnul a natáhl ke mě ruku. "Moc rád tě poznávám. Jsem Toshinori. Učím angličtinu." Jeho ruku jsem přijal. "Vy jste ten Všemocňák o kterém Todoroki mluvil?" Toshinori se usmál. Prohlížel si mě a usmíval se na mě jako na svatý obrázek. "Takže chodíš na JK?" Kývl jsem. "A dobrý? Co známky?" Zvedl jsem obočí. Úplně ignoroval Todorokiho. "Jo. Jsem tady na intru. Známky v pohodě kromě ájiny! I na základce mi dělala potíže." Jeho obličej se rozzářil. "Můžu tě jí doučovat!!" Vůbec jsem nechápal, co se děje. "Ehm dobře." Odpověděl jsem. Todoroki na nás nevěřícně koukal. Toshinori se ohlédl a došlo mu, že nechápeme. "Promiňte, že jsem vás zdržoval kluci! Dete? Půjdu kousek s vámi. Mám venku auto." Šel si do sborovny pro věci a vyšli jsme ze školy. Nastal problém. Čekal tam Enji. Všichni tři jsme se zastavili. Toshinori se zase díval na mě. Jako kdyby nad něčím přemýšlel. Potom se podíval na Todorokiho otce a pak zpátky na mě. "Kluci chcete svíst?" Todoroki se přestal mračil. "Radši jo. Děkujeme." Řekl. Odtrhli jsme pohled od červenovlasého muže, který se opíral o strom a vydali se doprava okolo školy. Vypadá to, že o Todorokiho rodině nevím jen já. Došli jsme k červenému autu. "Deku sedni si dopředu. Budu vystupovat dřív." Řekl Todoroki, když nasedal. Nejdřív Toshinori zastavil u bytů. "Tak se hezky vyspi. Dneska se ti to povedlo." Řekl, když zastavil u jednoho vchodu. "Díky Všemocňáku! A ještě děkuju za odvoz. Večer ti napíšu Deku." Zezadu se na mě usmál. "Jasný a zítra to pořádně oslavíme." Řekl jsem, když vystupoval z auta. Jeli jsme mlčky. Zastavil mi před vchodem na intr. "Měj se Izuku. Doufám, že se ještě někdy uvidíme. Dej mi přes mladého Todorokiho vědět jestli budeš chtít pomoc s tou angličtinou." Vypadal sklesle. "Jistě. Ale myslím, že budu! Jsem v ní čím dál víc horší." Usmál jsem se a podrbal se na šíji. Taky se usmál. "Dobrou noc pane. Děkuji za odvoz." Řekl jsem, když jsem vystupoval z auta. Zamával mi. Ale neodjel. Doběhl jsem do pokoje. "Čau! Nejsi tady nějak brzo?" Pozdravil mě Kirishima, který u stolu psal s Kacchanem úkoly. Ignoroval jsem ho a šel k oknu. Nenápadně poodtáhl záclonu a podíval se před intr. Pořád tam stálo červené auto. "Hej co se děje?" zeptal se opět zmateně Kirishima. Zvedl se a šel ke mě. "Co blbneš? Kdo je v tom autě?" Roztáhl záclonu po celém okně a stoupl si do něj. Rychle jsem si klekl pod parapet. Kacchan šel ke Kirishimovi. "Dobrý.. už odjel." Prohodil po chvilce. Vstal jsem a posadil se na postel. "Kdo byl v tom autě?" Zeptal se tentokrát on. Zakroutil jsem hlavou, vzal si věci a mířil do koupelny. "Co blbneš? Vždyť je sotva šest." Podíval jsem se na ty dva a pak na hodiny. Hodil jsem věci zpátky do tašky a šel z pokoje. "Hej Deku.." "Nech ho." Slyšel jsem zamnou, když jsem vešel na chodbu. Prošel jsem společenskou místností a zaklepal na dveře. "Copak se děje?" Zeptala se mě Uraraka stojící na prahu dveří. Bezmyšlenkovitě jsem šel dopředu. Uraraka přede mnou ustupovala. "Deku co se dě..." Přerušil jsem ji. Shodil jsem ji do postele a když ležela na zádech, vlezl jsem si na ni a objal ji. "Zase je mimo." Řekla Tsu sedící na vedlejší posteli. "Mi-mimo?" zeptala se Uraraka vyděšeně. "No. Hlaď ho po hlavě a zádech." Uraraka Tsu poslechla. Měl jsem hlavu položenou na její klíční kosti a ruce pod jejími zády. Ležel jsem jí mezi nohama. Výskala mě ve vlasech a drbala po zádech. Po chvilce si vedle nás sedla Tsu, která mě začala taky hladit. "Urarako jdu za Minetou... slíbila jsem mu, že mu vysvětlím biologii. Potřebuje vyzkoušet z těch druhů pralesniček." Uraraka pomalu kývla. Klimbal jsem. Už mi bylo mnohem líp. Jako kdyby mě hladila maminka. Jenže klid přerušila Jiro. prudce otevřela dveře. Dál jsem dělal, že spím. "Urarako?" Zeptala se. "No?" zašeptala Uraraka. "Tvl já už chtěla slavit, že si o to přišla! A ještě s Dekuem!" Řekla sklesle a zavřela za sebou dveře. "Jiro! Pšššt asi usnul." Slyšel jsem cvaknutí. "Jiro!! Ty sis nás vyfotila?" Slyšel jsem uchechtnutí. "Klid! Je to hezká fotka. Nikam ji nedám, jen aby si měla památku. Vyvolám ti ji." Řekla úlisně. Potom mě podrbala na hlavě. "Ooo je roztomilej!" Potom hrabala v batohu. "Jdu do sprchy. Jsem celá zpocená. Né že budeš dělat prasárničky." Se slovy se zabouchla v koupelně. Uraraka si obmotala nohy okolo mých zad. Tím se natiskla víc ke mě. Začali se mi napínat kalhoty. Bože prosím ať to necítí. Dala mi pusu na čelo. Já jsem se převalil na záda a ji vzal sebou. Teď ležela na mě ona. Uvelebila se na mém hrudníku. "Mám tě ráda Deku.." Pootevřel jsem oko. Měla zavřené oči. "Já tebe taky Urarako."