MŮŽEME BÝT...

už je všechno v pořádku

"No dobrý ráno!" Řekl Todoroki, když jsem otevřel oči. Ležel jsem mu na klíně. Byli jsme na gauči v obíváku. "Co hlava?" Zeptal se mě. Se slovy přepnul televizi. "Joo dobrý..." Zívl jsem. Hlava a ani oko mě už nebolely. "Kde je Toshinori?" Se slovy jsem zívl. "Šel do koupelny..." Nastražil jsem uši. Uslyšel jsem sprchu. Chtěl jsem se posadit, ale Todoroki mě přišpendlil zase k sobě a pohovce. Podíval se na mě a strčil mi ruku pod tepláky. "Todoroki... Toshinori!" Ušklíbl se. "Ten se sprchuje!" Vzal můj ocásek do ruky a začal pumpovat. Zatnul jsem zuby. Moje tělo se napnulo jako luk. Todoroki přestal a posadil si mě na klín. Gumu svých tepláků taky posunul a vykoukla na mě jeho chlouba. Chytl jí s mojí do jedné ruky a začal je honit spolu. Opřel jsem si čelo o to jeho... celou dobu jsme si dívali do očí. Vydechovali a vdechovali stejný vzduch. Cítil jsem jeho teplo... moc dlouho jsem to nevydržel. "Todoroki..." Zakňučel jsem a pevně zavřel oči. Najednou mi na tvář přistál stříkanec. Todoroki se udělal hned po mě. Jeho oči zase hořeli. Pohladil mě po tváři a a začal líbat. "Miluju tě... a omlouvám se za včerejšek." Zakroutil jsem hlavou. "Omluvat se nemusíš!" Políbil jsem ho. "Já tebe taky!" Usmál se. V tu chvíli někdo zazvonil. Pořád jsem slyšel zvuk sprchy. "Půjdu otevřít, ty se zatím... očisti!" Řekl šibalsky a vstal. Já jsem si zatím utřel břicho kapesníkem. Slyšel jsem otvírání dveří a ženský hlas, který zněl vyplašeně. "Todoroki! Kde je Izuku!" Máma! Vběhla do obýváku jako hurikán. Kapala z ní voda, jelikož venku doslova lilo. Oči měla rudé od pláče a pod nimi byli obrovské fialové kruhy z nedostatku spánku. "Mami?!" Řekl jsem vyděšeně a překvapeně. Běžel jsem ji obejmout. Studila. "Izuku..." Vzala moji hlavu do svých rukou. "To ti udělal Enji?" Kývl jsem. Přimáčkla si mě na svoji hruď. Rád jsem ji zase viděl... zasekl jsem se. "Jak... jak si věděla, že jsem tady... jak...." Podíval jsem se na Todorokiho. Taky vypadal zmateně. Uvědomil jsem si, že zvuk sprchy už dávno ustal. Z poza rohu vyšel Toshinori. Od pasu nahoru byl nahý. Tepláky na něm vysely. Triko které měl v ruce upustil, když nás viděl. Jeho oči se zastavili u mé maminky. Začal kašlat. Kašlal tak moc, že se chytl za velikou jizvu na břiše a padl na kolena. "Nekoukej se na mě... nechci aby jsi mě takhle viděla!" Zasípal. Bylo to na moji mámu, která upustila kabelku a z očí se jí začali kutálet obrovské slzy. "Proč? Proč tě takhle nesmím vidět? Myslíš, že tě vidím jinak?" Řekla drsně. Takový tón jsem od mámy ještě neslyšel. "Myslíš, že když nemáš svaly tak si nikdo?" Teď už křičela. Todoroki došel ke mě a chytl mě pevně za ruku. Máma začala brečet. "Myslela jsem, že jsi mrtvej.... myslela jsem, že už tě nikdy neuvidim! Až Todoroki mě ujistil, že žiješ... že pořád učíš na tý proklatý škole!" Todoroki sebou cukl. To proto tehdy omdlela. Toshinori začal kašlat víc. "Omlouvám se... já jsem... já jsem..." Snažil se mluvit, mezitím co vykašlával krev, s kterou se míchaly i jeho slzy. Začal se plazit... Když se dostal k nohou mé maminky, zvedl těžce hlavu. S námahou si před ní klek. "Odpusť mi... odpusť... já se bál." Chytl se jejích kalhot a zabořil hlavu do jejího svetru. I když klečel, byl jí ke klíční kosti. Máma brečela. "Postav se!" Toshinori k ní vzhlédl. "Říkám postav se!" Usmál se na ní a zvedl se na nohy. Teď se nad ní tyčil. Natáhla ruku a stoupla si na špičky... jen aby ho pohladila po tváři. Toshinori se sklonil, aby se nemusela natahovat. Usmívali se na sebe. Opřeli se čeli a padli si do náručí. Todoroki mě vytrhl z přemýšlení a objal mě. "Neplač..." Neuvědomoval jsem si to, ale tekli mi slzy. Začal jsem vzlykat do jeho ramene. "Izuku..." Maminka k nám natáhla ruku. Vplul jsem ji do náruče. Plakal jsem. "Todoroki." Zašeptala mamka. Objali jsme se všichni tři. Toshinori stál opodál. Natáhl jsem k němu ruku... vypadal překvapeně, ale pak se na mě vřele usmál a přidal se k nám. "Už je všechno v pořádku." Zašeptala maminka.