MŮŽEME BÝT...

Nana

Když jsem si ráno sedal do lavice, škubl jsem sebou. Bolel mě celý zadek. Jiro se uchechtla, když mě zahlédla z přední lavice. Zazvonilo, ale Uraraka nikde. Měl jsem o ni strach. V půli hodiny se otevřeli dveře a v nich stála. měla veliké kruhy pod očima. Učitel ji pokáral a šla si se sklopenou hlavou sednout vedle mě. Ani se na mě nepodívala. Měla proč se cítit provinile, ale... byla to moje kamarádka. Mrzí jí to. Nahnul jsem se nad její tašku, vyndal jí její růžový penál a sešit na matiku, který jsem otevřel na straně, kterou jsme probírali. Zvedla ke mě oči. Vzal jsem si tužku a dopsal jí výsledky, který jsme měli už vypočítaný. Koukala na mě se soucitem v očích. Tři hodiny jsme nepromluvili. Uraraka byla ta, která prolomila ticho. "Cítím se hrozně... jakmile mi včera došlo, co jsem udělala... nespala jsem." Jen jsem kývl. "Omlouvám se." Se slovy se mi podívala hluboko do očí. Trochu jsem se na ni usmál. "Je to v pohodě Urarako!" Usmála. "Seš úžasnej." Objala mě. Po zbytek dne už vypadala líp. Když jsem čekal před školou na Todorokiho, stoupla si ke mě. "Přijde?" Kývl jsem. Jakmile prošel školní branou, cukla sebou. Šel ze školy, takže měl uniformu. Všichni se na něj opět otáčeli. Todoroki si Uraraky vůbec nevšímal. "Ahoj zlato!" Řekl a vlepil mi polibek. Přimáčkl si mě k sobě. "Todoroki?" Hlesla. Todoroki na ní hodil opovržený pohled. "Ano?" Mračil se. Jeho ruka okolo mého pasu zesílila stisk. "Chci se omluvit... vymlouvat se na alkohol je blbost takže... promiň! Už se to nestane." Sklopila pohled. Todoroki kývl. "To jsem rád!" Zavrčel. Vzal mě za ruku a táhl pryč. Zamával jsem ji. "Jdeme na intr?" Zeptal jsem se ho, když jsme vyšli z brány. "Jo." Se slovy mě políbil. Zarazil jsem se. "Jak ses tam vůbec včera dostal? Jak to že tě pustí?" Jen se zazubil. "Uvidíš..." prohodil. A taky že viděl... na ošklivou dozorkyni se smál jako smajlík a koketoval s ní tak, že jsem na ní začal žárlit. "Tak běžte... ale do osmi se vypařte jako myška." Mrkla na něj! Todoroki mě chytl za ruku a vedl mě dovnitř. "Už chápu..." Prohodil jsem. Odemkl jsem dveře od našeho pokoje. Todoroki hodil batoh ke stolu a rozplácl se na mou postel. "Všemocňák ti vzkazuje, že jestli teda chceš pomoc s tou ájinou můžeš přijít zítra. Jestli ti teda nevadí, že je sobota. Prej ale jestli něco máš nebo se ti nechce tak až v pondělí." Sednul jsem si na židli. "Půjdu zítra..." Řekl jsem. "Proč tak sklesle? Já bych to bral hned. Je to úžasnej chlap." Zakroutil jsem hlavou. "Nevim... mám z něho takový zvláštní pocit." Todoroki se posadil. "Jo... bylo to divný. Jako kdyby tě znali od jakživa." Do osmi jsme se jen váleli a mazlili se. Kluci byli do sedmi pryč. Šli na romantickou večeři a pak do kina. Druhý den jsem se probudil až v deset. Kluci byli už pryč. Poslední dobou jsou na sobe pořád přilepení. Včera jsem usnul až okolo druhé hodiny. Zase jsem přemýšlel. Vysprchoval jsem se a oblékl. Našel v telefonu adresu, kterou mi poslal Todoroki a vyšel jsem s angličtinou v ruce. Bylo půl jedenácté, když jsem narazil na moc pěkný domek u cesty. Všude rostly lilie, růže a snad všechny barvy šeříku, co jsem viděl. Ten má mamka ráda. Zaklepal jsem na tmavé dveře, které se hodili k okrové omítce. Chvíli jsem čekal, než mi otevřel. Měl na sobě triko, které na něm vyselo. Jako snad všechno, co nosil. "Ahoj Izuku! Moc rád tě znovu vidím!" Jeho tvář se rozzářila. Bylo to nakažlivé. Taky jsem nastavil můj úsměv, který byl proti tomu jeho malý. "Já vás taky pane." Pozval mě dovnitř a já si zul svoje červený kecky. "Co si dáš k pití?" zeptal se mě, když mě přivedl do černobílé kuchyně. Byla moc hezká. "Stačí jen voda." Nalil mi do sklenice vodu z kohoutku a podal mi ji. "Děkuji pane." Pořád se na mě usmíval. Zavedl mě do obívacího pokoje, kde stál obrovský stůl. Obívák byl taky prostorný a vkusně zařízený. "Méte to tu moc hezké." Prohodil jsem, když jsem si prohlížel fotografie na stěně. Měl jich tam hodně. Ale několik hřebíků bylo prázdných... podíval jsem se na jednu fotografii blíže. Stáli tam ti dva učitelé, co jsem potkal v UA a mezi nimi stál vysoký, ramenatý a nasvalněný muž se širokým úsměvem... "To jste vy?" Ukázal jsem na fotografii. Došel ke mě a kývl. "To bylo ještě před tou operací..." Řekl sklesle. Chtěl jsem se zeptal jaká operace, ale už teď ztratil svůj úsměv. "Tak jdem na tu angličtinu?" zazubyl jsem se na něj. Po hodině a půl se mě zeptal, jestli nechci zůstat i na oběd. Bylo mi ho líto. Asi tady moc návštěv nemá. Kývl jsem. Jeho obličej zářil. Odešel do kuchyně. "Sakra..." Zaznělo odtamtud. Lekl jsem se. Šel jsem se podívat, jestli se něco neděje. "Jsem strašnej... pozvu tě na oběd a nic tady nemám." Mračil se a díval se do skoro prázdné ledničky. Potom se zase usmál. "Objednáme pizzu! Jakou máš rád?" Už bral mobil do ruky. "Sýrovou." Naťukal číslo a poprosil o jednu sýrovou a salámovou. Když típl, všiml jsem si kočky, která seděl za oknem nad linkou. Toshinori okno otevřel a kočka vešla na pracovní plochu. "Ahoj holčičko..." Oslovil a začal se s ní mazlit. Kočka seskočila a začala se mi otírat o nohy. Pohladil jsem ji. Byla celá černá. "Jak pak se jmenuje?" zeptal jsem se. "Nana." Řekl. Vzal dvě misky, které stáli vedle koše. Do jedné dal kapsičku s masem a do druhé čistou vodu. Potom, co jsem vypil tři skleničky vody jsem potřeboval na malou. "Můžu se zeptat na záchod?" Když jsem to dořekl, zazvonil zvonek. "Aa pizza. Jasný. Je na pravo, když projdeš tou chodbou. Jo a prosím když pak zahneš na druhou stranu je tam ložnice. Na posteli by měla být mikina. Vezmeš mi ji prosím?" Záchod jsem našel za chvíli. Ložnici taky. Vzal jsem mikinu, která byla položená na perfektně ustlané posteli. Na skříni v rohu stáli fotografie. Podíval jsem se na ně a... zasekl jsem se. Na jedné stál Toshinori v podobě jako na té, co visí v obíváku a držel v náručí... moji mámu. Vzal jsem ji do ruky, abych se přesvědčil. Byla to ona a dávala mu pusu na tvář. Celý zmatený jsem ji položil na stejné místo. V prvním šuplíku skřiňky byl klíč. Otočil jsem jim a šuplík otevřel.