Zmrkal jsem a s námahou se posadil. Stál nademnou vysoký a ramenatý kluk. Byl zvláštní. Pravou půlu vlasů měl sněhově bílou a oko na té straně bylo hnědé. Naopak pravá polovina vlasů byla rudá a oko modré a... od čela okolo oka se rosprostírala červená skvrna. Popálenina? Škoda... takový hezký obličej... musel jsem na něj civět dlouho, jelikož se pousmál. "Někdo ti dal přes pusu a shodil se stráně?" Natáhl ke mě ruku. Přijal jsem ji a postavil se. Jenže mé nohy mě zradili a zakymácel jsem se. Chytl mě kolem pasu. "V pohodě?" Zeptal se ustaraně. S bolestivým obličejem jsem kývl. "Půjdem ke mě... ošetřím tě. Kde bydlíš?" Chytil mě pevněji, takže jsem se mohl o něj opřít. Vedle něho jsem si připadal jako štěně. Byl tak o necelou hlavu vyšší. "Halo... tobě někdo musel dát pěknou ránu..." Byl hezký. Musel jsem se usmát. Položil jsem mu hlavu na jeho svalnatý hrudník. "Na intru... intr JK." Druhou ruku mi dal na záda. Takže jsme stáli v objetí. Kdybych mohl ovládat ruce, obtočil bych je okolo něho. Najednou strčil ruce pod můj zadek a zvedl si mě. Položil jsem si hlavu na jeho široké rameno a ruce pustil po jeho zádech. Vyšel po chodníku. "Jak se jmenuješ?" Zeptal se. "Izuku Midoriya...ale poslední dobou mi všichni říkaj Deku..." Jednu ruku zpode mě vyndal a začal mě hladit po zádech. "Nebolí tě něco... Deku?" Zakroutil jsem pomalu hlavou. "Do kolika máte na intru vycházky?" "Do osmi." odpověděl jsem mu do mikiny. Zničeho nic jsme zastavili a ruka, co mě hladila po zádech, sáhla do zadní kapsy a já slyšel zacinkání klíčů. Šli jsme do schodů a v druhém patře zastavili u prvních dveří. Odemkl je jednou rukou a vklouzl semnou v náručí dovnitř. Zabouchl za sebou a skopl boty. Nesl mě chodbičkou a pak opatrně posadil na postel. Odešel, aby si sudnal mikinu. Já se mohl rozhládnout. Byla to místnost, která sloužila jako kuchyň, obývák a pokoj zároveň. Velké okno, za kterým byl dlouhý balkón, pouštělo plno světla. Najednou předemnou byla ruka se sklenicí vody. "Napij se." Řekl mi. Vypil jsem celou sklenici. Dřepl si předemne. "Sundej si triko. Podívám se jestli nemáš někde zranění." Jako poslušný pes jsem si sundal triko. Vzal mě za ruce a zvedl. Celého mě obešel a díval se na moje tělo. "Si jen poškrábaný." Prohlásil. "Ale tvé pravé oko... budeš mít monokl." Zvedl ruku a obkroužil ukazováčkem mé oko a pohladil mě po tváři. "Jak se jemnuješ ty?" Zeptal jsem se. "Shoto Todoroki." Usmál jsem se na něj. "Moc mě těší... Todoroki. Díky i za mou záchranu." Uchecht se a vydal se do lednice. "Máš chuť na zmrzlinu?" Kývl jsem. Najednou jsem si všiml uniformy, kterou měl na ramínko zahaknutém na dveřích od skříně. "Uniforma UA!" Řekl jsem nadšeně. Šel jsem pomalu ke skříni, jelikož jsem ještě svým nohám nevěřil. "Ty chodíš na UA?" Zavřel dveře od lednice a šel ke mě s kyblíkem jahodové zmrzliny. Nabral si plnou lžíci a nacpal si ji do pusy. "Jo..." Podal mi druhou lžíci, sedl si na postel a poklepal na místo vedle sebe. Nacpal jsem se vedle něho a nabral si zmrzlinu. Než jsem jsem si ji stačil strčit do pusy, pulka lžice mi spadla na břicho. Zasyšel jsem, jelikož mé triko se pořád válelo na posteli. Todoroki odložil zmrzlinu a nahnul se nad mé břicho. Šibalsky se usmál a začal mi roztékající zmrzlinu z břicha slízávat. Nemohl jsem od něj odtrhnout pohled. Byl to úžasný pocit. Z úst mi uniklo malý vzdech. Olízal mě do čistoty a podíval se mi do očí. "Šel si z poutě." Kývl jsem. Nemohl jsem vypustit jakékoli slovo z úst. "S kým si tam byl?" Zamračil jsem se. "Kirishima mě pozval.." "To je tvůj přítel?" Skočil mi netrpělivě do řeči. Zavrtěl jsem hlavou. "On šel s Kacchanem... jenže jsme sotva přišli a Kacchan mě zmlátil s tím, že překážím." Uhnul jsem pohledem. "Takže jsi si nic neužil. Co kdybychom tam šli zítra spolu? Zvu tě. A přísahám, že tě nikdo nezmlátí a nevyžene." Pohladil mě na hlavě a vstal z postele. "Co ty na to?" Zeptal se mě s úsměvem. S nadšením v očích jsem kývl. Hodil po mě moje triko a řekl, že už je pozdě. "Doprovodim tě, ať tě už nikdo neublíží." Cestou my povídal o UA. "Tak zítra ve tři na pouti?" Zeptal se mě před intrem. "Jasný... díky za záchranu!" Stáli jsme takhle předsebou asi tři minuty, než se rozloučil a vydal se samou cestou domů. "Bakugo říkal, že ti nebylo dobře, tak proč si nešel rovnou na intr... co to máš s obličejem?" Vyvalil na mě Kirishima hned ve dveřích. Bakugo za ním seděl na posteli. "No... chtěl jsem to vzít zkratkou a spadl jse." Kirishima na mě hleděl s nechápajícím pohledem. "A to si tam ležel přes dvě hodiny?" Bakugo se čím dál více mračil. "Neee... já jsem potom byl v nemocnici?" Kirishima se usmál. "To jsem rád, že jsi v pohodě. Bál jsem se. Škoda, že si nezůstal. Byla sranda. Viď Bakugo!" Kacchan na posteli jen kývl. Když šel Bakugo do koupelny, Kirishima si zalezl ke mě do postele. "Bakugo byl dneska skvělí. Vystřelil mi růži. A... dal jsem mu pusu." Pošeptal mi. Jeho obličej byl celý rudý, jako jeho vlasy. "to je skvělí!" Řekl jsem mu. Bakugo vyšel z koupelny a měřil si nás znechuceným pohledem. Potom si lehl do své postele. "Půjdu za ním." Se slovy vylezl Kirishima zpod mé deky a zachumlal se do Bakugovy.
ČTEŠ
MŮŽEME BÝT...
Random"Jak se jmenuješ?" Zeptal se. "Izuku Midoriya...ale poslední dobou mi všichni říkaj Deku..." Jednu ruku zpode mě vyndal a začal mě hladit po zádech. "Nebolí tě něco... Deku?"
