I LOVE YOU DUMB KITTY - minsung

1. Novinka

Byly už 4 hodiny v pátek odpoledne a já kráčel domů ze školy. Vyučování takhle pozdě nekončí, jen jsem se zdržel. Jo, dvě hodiny.

Nemohl jsem za to, to oni. Snažil jsem se jim vyhnout a schovat se, jenomže mě našli. Setřel jsem si palcem zkrvavený koutek rtu. Sykl jsem, protože to zabolelo.
Blbci. Jak já je nesnáším.

Stál jsem před naším domem a podíval se na hodinky, které ukazovaly 16:30. No super. Nadechl jsem se a vydechl, ale můj dech se pořád třásl.

Chytil jsem kliku a vstoupil do domu. Byla to velká, bílá vila, hold taťka byl celkem boháč. Měl vlastní firmu na boty a ta mu celkem vynášela.

Uslyšel jsem rodiče z obýváku, jak se o něčem hádají. Nevěnoval jsem tomu pozornost. Stejně je to jedno.

Chtěl jsem se nepozorovaně proplížit jako ninja do svého pokoje, ale tatík mě musel uslyšet svým super nadlidským sluchem a zavolal si mě do obýváku. Ztuhl jsem v pohybu. Třeba si bude myslet, že se spletl.

„Jsi si jistý Jihoone?” zeptala se polohlasem mamka táty.

„Naprosto.” odvětil jí táta. „Jisungu neschovávej se. Vím, že tam jsi.” zavolal na mě.

Sakra, a to jsem si myslel, jak jsem nenápadnej. Přestal jsem se schovávat a šel do obýváku.

Otec seděl u stolu a matka stála vedle něj s rukama založenýma na hrudi.

„Jisungu,” pohlédl na mě významně otec a podíval se mi přímo do obličeje. Dělal jsem, že rozbitý koutek vůbec neexistuje.
„chtěl bych s tebou něco probrat. A dřív než začneš něco namítat, chci dodat, že to je jen pro tvé dobro.” dořekl. Začínal jsem se trochu bát, co z něho vypadne.

Až teď jsem si všiml, že v ruce drží nějaký letáček. Otec se najednou zvedl, došel ke mně a podal mi ho. Vzal jsem si ho a podíval se na něj. Byla to nějaká velká budova, vypadala trochu jako škola.

„Co to je?” zeptal jsem se ho.

„Ramova chlapecká internátní škola pro nadané. V pondělí tam přestoupíš a budeš bydlet. Vše je už zajištěné,” odpověděl otec.

Tím co mi řekl, mi ukradl všechna slova z pusy, vrazil je do mixéru, rozmixoval a to co zbylo spláchnul do záchodu. Na internát? Já? Proč? Kde? Co? Proč zrovna já?

„A-ale proč? Tady na škole se mi to líbí a mám tu kamarády, nemůžeš mě jen tak vzít a upíchnout o 200 kilometrů dál! To přeci nejde!” namítal jsem.

Z větší části lhal, nesnáším to tu, ale pořád lepší než nějaký internát 200 km od domova. Kdoví, třeba by mě tam taky šikanovali a já už bych pak neměl kam jít. Jako sem domů.

„Věř mi, že jde. Taky si myslím, že je toto nejlepším řešením pro tvou aktuální situaci,” řekl přísně táta.

Nevěřím vlastním uším. „Klidně si to mysli, jenže já na žádnej blbej internát chodit nebudu!” křikl jsem a s těmito slovy jsem utekl z obýváku.

Naštvaně jsem zabouchl dveře svého pokoje.

„Jak mi to mohl udělat? Vlastní otec! Blbej internát!” zanadával jsem. Naštvaně jsem kopl do skříně, ovšem to jsem neměl dělat, protože mě hrozně rozbolela noha.

„Sakra...” sykl jsem a začal poskakovat na jedné noze a foukat si bolavý malíček. „Sakra, sakra, sakra...”

Nesnáším všechny. Nesnáším všechno. Nesnáším sebe.

Seděl jsem zády opřený o postel. Rozbrečel jsem se. Ani nevím proč. Po chvilce jsem se uklidnil. A přece nikam nepojedu.