I LOVE YOU DUMB KITTY - minsung

14. Koupaliště

„Hej Popelko, vstávej! Už je ráno!” slyšel jsem křičet svého milovaného spolubydlícího. Rozhodl jsem se ho ignorovat.

„Blbečku, vstávej, neslyšíš snad?”

Ani teď jsem se nehýbal. Uběhlo asi pět vteřin a Changbin mi hodil polštář přímo do obličeje.

„Vždyť je sobota.” zahuhlal jsem a přitiskl si polštář na obličej.

Už jsem si myslel, že toho nechá, ale on do mě kopnul.

„No právě! A řek jsem vstávat! Mám do tebe snad kopnout ještě jednou?”

Otráveně jsem něco zamumlal a sedl si. Protřel jsem si unaveně oči.

„Nemyslel jsi spíš Růženku? Od kdy se říká Popelko?” zeptal jsem se ho mezitím co jsem si protíral oči.

„No a? Proč by nemohlo? To jsi snad nějaký profesor na pohádky?” odsekl uraženě Bin.

Pobaveně jsem si odfrknul a došoural se ke skříni a ze své poloviny vytáhl nějaké čisté oblečení. Začal jsem si svlékat tričko.

„To se jako převlékneš tady?” zajímal se s povytaženým obočím.

„Chtěls to, máš to.” odpověděl jsem a sundával si další kus oblečení.

Bin se plácl do čela a zamumlal, že jde radši ven koupit snídani. Na to jsem se uchechtnul.

Když už jsem byl oblečený, Changbin se zrovna vrátil, ale s prázdnýma rukama.

„Kdes nechal snídani?”

„Ále... To jsem tak šel a najednou mě napadlo, že bychom se mohli najíst někde venku, třeba v městský kavárně.”

Povzdechl jsem si nad jeho chováním.

„No jo, říkal jsem mu, že tě to moc nepotěší.” ozval se třetí hlas. Vystrašeně jsem se podíval na Bina.

„Jo a taky jsem venku potkal Hyunjina.” ukázal za sebe Changbin.

Tak jsme se šli nasnídat ve třech.

.....

„Hele hoši,” povznesl Changbin nad obloženou houskou „tak mě napadlo, že bychom dneska mohli jít na koupák.”

„Jakože dneska? A není na to ještě moc zima?”

„Hyunjine klídek. Myslím, že na koupání je ten pravý čas. Je polovina května.” bránil se Bin.

„Ale i tak. Jak bys tam jako chtěl jít? A taky kdy? Jakože ráno nebo-”

„Já. Ty. On. Dneska. Pěšky. Ťapy ťap. Koupaliště. Hop do vody. Cák.” vysvětloval Changbin.

„To s dovolením chápu, nejsem žádný školáček. A taky nechápu, jak- Víš co? Tohle nemá smysl.” mávl rukou Hyunjin.

„Takže dohodnuto.” usmál se Changbin a plácnul si sám se sebou.

„Já bych šel. Ale jak se tam chceš dostat? Asi autobusem, ne?” ptal jsem se zase já.

„Pche. Autobusy jsou pro mimina. My půjdeme hezky pěšourem, vždyť jsme páni dobrodruzi.” poklepal si pěstí na hruď.

„Zbláznil ses? Vždyť je to tak 30 kilometrů?!” vyjekl teď zase Hyunjin. Podíval jsem se na Bina, jestli si z nás náhodou nestřílí. Bohužel ne.

„Notak hoši, nebuďte padavky! Zabalíme si sváču a dojdeme tam jako hrdinové, pánové!”

Hyunjin vypadal, že asi omdlí.