I LOVE YOU DUMB KITTY - minsung

5. Setkání

Šel jsem temnou ulicí. Byla noc. Jen pár lamp osvětlovalo cestu, po které jsem šel.

Trochu jsem se bál. Nemám rád tmu. V pohodě Jisungu, neboj se. Najednou jsem uslyšel něčí kroky. Někdo za mnou šel. Hrozně jsem se polekal. Třeba se mi to jen zdá, pomyslel jsem si.

Zastavil jsem tedy, abych se přesvědčil. Kroky byli chvíli slyšet, ale pak přestali. Je to jasné. Někdo mě sleduje. Ohlédl jsem se, ale nic jsem neviděl. Hlasitě jsem polkl. Přidal jsem do kroku. Znovu jsem je uslyšel. Zrychlovat jsem, zrychloval a zrychloval až jsem nakonec běžel.

Doufal jsem, že kroky setřesu, že jim uteču. Neutekl jsem. Kroky zrychlovaly a zrychlovaly a já ucítil, že mě ten člověk dohání. Nezpomaloval jsem.

Ohlédl jsem se. Spatřil jsem něco, co mě vyděsilo. Uviděl jsem sám sebe. Měl jsem výraz utrpení. Velké oči s malými zorničkami, z úst mi kapala pěna. Natáhl po mně ruku. Vykřikl jsem.

Prudce jsem se zvedl do sedu. Stékal po mně pot. Hluboce jsem vydechoval.

Vzhlédl jsem a uviděl, že mi kousek nad hlavou visí ruka. „AAAAÁ!!!" vyskočil jsem na nohy a bouchl se o něco do hlavy. Další šok jsem prožil, když něco nade mnou nadskočilo a nejen ruka, ale celé tělo najednou spadlo ze zhora na zem. „AAAAÁ!" vyjekl jsem podruhé a ukázal na něj. „AAAÁÁ!" ječel on.

„AAAAÁ!"
„AAAÁÁ!"

„AAAÁÁ! CO TI JE?!" křičel na mě.

„AÁ- Changbine?" vždyť je to Changbin. Co se to sakra stalo?

„CO. TI. JEBE?! " řval na mě.

„Já-Já... Promiň, měl jsem zlý sen. Lekl jsem se a-a..." snažil jsem se vysvětlit, nemohl jsem ovšem najít ta správná slova.

„Jasně, jasně, chápu," zastavil mě Changbin.

„Vážně?"

„Jo, pohoda chlape, taky mám někdy až moc živý sny, většinou o-" Changbin najednou přestal mluvit a podíval se na mě. Bohužel už vím, co chtěl říct.

„Changbine! Ty prasáku!" vynadal jsem mu naoko. Ten se jen zasmál a pokrčil rameny.

„No co, nemůžu si pomoct,"

Povzdechl jsem si. „Radši mi řekni, kolik je hodin,"

Changbin se podíval na nástěnné hodiny.

„Přesně čtvrt na sedm. Ach jo, to jsem mohl ještě spát." zamumlal a šel směrem k žebříku palandy.

Nejradši bych s ním souhlasil, ale teď už spaní nemá cenu. Proto jsem Changbina zatahal za nohu, a on nakonec po mém neúnavném desetiminutovém přemlouvání nakonec slezl dolů.

Společně jsme spáchali ranní hygienu, ale jelikož jsme u toho dost blbli, trvalo nám to dvakrát tak déle. Nakonec jsme se oblékli a učesali. Na rychlo jsem si udělal linky. Chtěl jsem je udělat i Changbinovi, ale ten říkal, že linky jsou pro holky. Musím s ním později probrat tu věc o spřízněných duších...

Když jsme byli oba připraveni, vyrazili jsme do školy.

„Ach jo, takhle tam budeme ještě před zvoněním," stěžoval si Changbin.

„A není to náhodou dobře?" optal jsem se ho.

Ten si jen pobouřeně odfrknul a založil ruce do kapes školního saka.

„A v kolik tam jako chodíš normálně?" ptal jsem se dotčeně.

„Přesně na zazvonění,"

„Přesně?"