Trapped (CZ)

•//1//•

10.9. 18:30

"Wilsonová, prostě nám popiš, co se stalo!" zařval policista na prostě oděnou dívku s hedvábnými krátkými oříškovými vlasy. Do jejího oblečení se čím dál víc vpíjely rudé skvrny. Do mého oblečení.

"Nemám, co popisovat, pane," odpověděla jsem s ironickým úsměvem na rtech a utřela si krev, jež mi tekla z nosu.

"Ubila jsi svou kamarádku, Renu Weiss, do bezvědomí."

"Byla to její chyba. Říkala o mé mamce, že je šlapka."

"Popsala bys mi detailně tu situaci?" ptá se už poměrně zoufalý muž.

"Až opadá listí z dubu, milej pane," odsekla jsem chladně a tajně se zaradovala nad myšlenkou, že Rena můj útok nepřežije.

Policista si šel promluvit s mými rodiči, mezitím co jsem seděla v kanceláři a shlížela s okna na lidi.

Konejšila mě myšlenka, že ostatní jsou stejně zničení a prázdní jako já, jen oni to umí lépe skrývat.

Při této úvaze mě radost přešla, neboť jsem pohled věnovala svému pořezanému zápěstí a po tváři mi stekla jedna neposlušná slza.

"Proč je svět tak nefér?!" zařvala jsem a doslova vystřelila jako čertík z krabičky. Začala jsem ničit věci okolo sebe.

Strážník, který právě vstoupil do místnosti, u dveří stál jako opatřený a jen sledoval, jak tam rozhazuji věci.

Příslušník policie tedy zakročil a nasadil rozzuřenému děvčeti pouta. To si jsem samozřejmě nenechala líbit, a tak jsem kopala všude kolem sebe. Do místnosti tedy přiběhli další policisté, kteří ji uchopili.

Vedli ji do podzemí policejní stanice, do vazby. Nachází se tu takové menší žaláře, kde se zamykají obžalovaní, kteří ještě čekají na rozsudek.

Její spoutané ruce za zády tam zůstaly, policisté ji vhodili do cely a zamkli za ní až klecová dvířka.

Dívka se schoulila do rohu, kývajíc se ze strany na stranu. Zasloužila sis to, pošeptal jeden z hlasů v její hlavě a ostatní přikývli s nějakým svým výrokem.

"Ztichněte už!" zařvala Rose, dívenka v žaláři a hlavou silně udeřila do mříží, načež upadla do bezvědomí. Možná už jsem po smrti, říkala si, když se objevila v nekonečné temnotě.

Jediné co scházelo, bylo to slavné světlo na konci tunelu. Měla by se vrátit mezi živé, když ho nevidí? Temnota ji obklopovala natolik, že ji dávala až pocit stísněnosti.

Konečně měla od těch otravných hlasů v její hlavě pokoj, ovšem ji znepokojovalo to temno. Jak to, že si vidí na ruce, nohy, jakoby bylo denní světlo, i přes to, že tam není jediný zdroj světla? Všude jen černo.

Procházela se uprostřed ničeho s plnou hlavou myšlenek. Prostě nedokázala pochopit, co celé tohle divadýlko znamená.

Najednou ji něco, snad rychlostí světla, vtáhlo do tunelu a ona se probrala v nemocnici při hlubokém nádechu, který ji až přinutil se posadit. Hlasy byly zpět a ona se jen zmateně rozhlížela po pokoji.

Její uplakaná matka seděla vedle ní na židli, svírajíc ruku své dcery Rose.

"K-kde to jsem?" ptá se vyděšeně.

"V nemocnici," odpovídá matka a kapesníčkem si usuší vlhké oči.

11.9. 8:46

Následující den se Rose nachází na vyšetření u kvalifikovaného zdravotníka v oboru psychologie, konkrétně tedy u psychiatra.

Po hodině vyšetřování celého případu vynesl finální verdikt a to "Myslím, že je nezbytně nutná hospitalizace na psychiatrii."