Trapped (CZ)

•//16//•

Nahoře u stropu se nacházela ventilační šachta. Šroubky byly oddělané, nespíš to tam drželo na čestný slovo.

"Větrací šachtou se dostaneš kamkoli po areálu," usmála se. Vylezla na záchodovou mísu a za mříže vytáhla kryt od šachty. Přikrčila nohy a vyskočila tam. Posunula se a já se snažila tam skončit taky. Nakonec se mi to povedlo a byla jsem uvězněna v ocelové šachtě.

Procházely jsme chodbami šachty a vylezly v prázdné malé místnosti plné krabic.

"Tak, jsme tady. Je to místnost bez dveří a oken, vede tu jen šachta. Je to takové moje útočiště," usmála se Akira.

"Tak, jak to děláš?" ptám se po chvíli ticha.

"Není to tak jednoduché. Musíš si vzít nějakou šťastnou vzpomínku a držet si ji-"

"Jdu to zkusit!" vyhrhla jsem nahypovaně. Vzala jsem si šťastnou vzpomínku mě a Missy.

Děvče hypnotizovalo zespoda na Missy, v břiše měla motýlky a srdce jí tlouklo jako o závod. Dívka z lavičky se nahnula k Rose a dala ji letmý, ale sladký polibek na rty.

Vzpomínka se v mé hlavě přeměnila na smutnou a po mých tvářích začaly téct horké slzy. Mé srdce bolelo a kolena se mi podlomila. Zřítila jsem se k zemi.

"Rose, co se děje?" vyděšeně se ptá Akira a sedá si ke mně.

"Bolí to tak strašně moc... Nemiluje mě... Jen mě využila," odpověděla jsem roztřeseným hlasem.

"Pojď sem," klekla si na zem přede mě a přitáhla si mě do objetí. Slyšela jsem tlukot jejího srdce a vzlykala jí do trička.

"Ona se mnou plánovala budoucnost, líbala mě, objímala mě... To nic z toho nebylo reálné? Co je realita a co klam? Jsi ty opravdová?" vzlykala jsem dále.

"Já jsem opravdová a jsem tady opravdu s tebou, dobře?" odtáhla se ode mě a utřela mi slzy z tváří. Chytila mě za ruku a pošeptala "Všechno bude dobré, spolu to nějak zvládneme."

"Proč jsi na mě tak milá?"

"Protože si to zasloužíš," usmála se a její oči se modře zatřpytily. Pohladila mě po tváři. Cítila jsem, jak se moje oči tektéž mírně modrají.

"Musíme zpět... Zkusíme to znovu později," pomohla mi Akira vstát. Po krabicích jsme vylezly zpět do šachty a poté na záchody. Hned potom do společenské místnosti.

Všichni na nás vyjeveně koukali, bohužel i s doktorkou. Ona zdravotnice nás čapla za vlasy a odtáhla do nějaké své kanceláře, kde se nacházel i kamerový systém. Šly tam vidět všechny kamery živě a tělesné funkce jednotlivých lidí.

Nadále v kanceláři byla typická kancelářská židle, bílý stůl se zásuvkami, prosklené skříně s nejrůznějším nemocničním vybavením, zamřížované okénko a jedno lůžko.

"Tak řeknete mi už konečně, co jste dělaly ná záchodě spolu 33 minut?!" vyštěkla na nás a my ucukly.

"Ehm... L-líbaly jsme se?" ta otázka na konci neměla být, jen mi to prostě nedalo.

"Vážně? Tak ony se, světe div se, líbaly!"

"A vy jste, světe div se, úplně vypatlaná," usmála jsem se a nepřetržitě jí hleděla do očí.

"Víte vy co? Když se tak dobře snášíte, tak vás k sobě bůžu spoutat!"

"Ano, to čistě teoreticky můžete, ale já mám ráda svůj osobní pro-" nestihla jsem to doříct a ona nám pouty připásovala k sobě mou levou nohu a ruku k Akiřině pravé noze a ruce.

"Tohle vás naučí nezavírat se samotné na záchodech," oznámila a zase mě popadla za vlasy a s mou hlavou v před nás táhla do společenské místnosti. Já stanovila rychlý krok a Akira za mnou, chudák, nějak dokulhávala.