Trapped (CZ)

•//13//•

"Víš, že někteří lidé věří, že líbáním lze ukrást duši?" zakřenila se Missy.

"Tak si tu moji vem," zasmála se Rose. Do těla se mi uvolnil neuropřenašeč dopamin, jež způsobuje příjemné pocity. Missy najednou zářila jako barel jaderného odpadu a její úsměv mi rozproudil krev v žilách. Moje jediná motivace byla ona. Jinak jsem měla v duši spáleniště jako pláň po bitvě (Rose - já).

"Dejte vědět, až se tam přestanete obírat," pousmála se Avery.

"Dobře, dobře," zasmála jsem se.

~

Už slunce pomalu začínalo zacházet a nebe se zbarvilo rudou barvou. Rudou jako krev. Vykročila jsem z našeho týpí a sedla si na nedaleký vyvrácený strom.

Missy za mnou. Zacházející slunce osvětlovalo její nazlátlé vlasy, takže vypadaly zlaté příze, utkané na dřevěném kolovrátku. Její pomněnkově modré oči zářily jako tisíce světlušek a její úsměv mě hřál na srdci jako oheň.

Sedla si ke mně a svými prsty se jemně oteřela o ty mé. Mým tělem projela elektrizující vlna vzrušení.

Věnovala jsem ji letmý polibek na čelo a ona se pousmála ještě víc. Zmrkala a já jen pozorovala její husté tmavé řasy, jak se mihají. Ona je tak dokonalá.

"Tam jsou!" zařval nějaký muž za námi a ozvaly se zrychlené kroky jako při běhání. Než jsem se stihla otočit, píchli mi něco do krku.

Zamlžilo se mi před očima. Poslední, co jsem viděla, než jsem upadla do nepropustné temnoty, byla Missyina ruka, opuštějící tu mou. Potom nastala tma.

Potápím se v hloubkách nicoty. Prošla jsem snad každou píď, protože už tu blouzím hodiny. Najednou v dálce zasvítí světlo. Přeď očima se mi zablesknou policisti nakládající mě do policejního vozu. Poté se objevím zpět v temnotě.

Plně se probouzím v neznámé místnosti. Ležím na posteli s připoutanýma rukama. Mé nohy jsou taktéž spoutány chladnými okovy.

Přikryta jsem tenkou kousavou dekou a i přesto se klepu zimou. Zmocňuje se mě úzkost. V mém pokojíku se nachází jedno malé mřížované okénko, stolek a železné dveře. Zdi jsou vyrobeny z kamení spojeného maltou.

Podlaha je studená jako led, těžko určit materiál, z jehož je vyrobena. Toto podivné vězení mě znepokojovalo čím dál víc.

Z prvotního šoku jsem se konečně vzpamatovala. Tedy do chvíle, než jsem zaslechla kroky za dveřmi a cinkání klíčů. V tu chvíli mi ztuhla krev v žilách a zastavilo se mi srdce.

Pomalu jsem přestala i dýchat. Vstoupil mi do pokoje jakýsi zřízenec v nemocničním munduru.

Vezl před sebou vozík a přidělanými pouty na ruce. Odemkl mě z okovů, jež mě držely na posteli a přikurtoval mě k vozíku. Vyjel se mnou z pokoje a mně se naskytl pohled na chodbu. Stěny bílé, podlaha kachlíková. Pobíhali tu lékaři a sestřičky.

Kde to jsem? Proběhlo mi hlavou. Odvezl mě do místnosti, kde se nacházela jedná sprcha a háčky na zdi.

"Svlékni se," poručil ten muž.

"C-cože? Ne!"

"Jak chceš," oznámil a silou mě natlačil do sprchového koutu. V mžiku popadl hadici a na mě začala stříkat ledová voda.

Spustila jsem hysterický řev na protest. Proud sprchy byl velmi silný. Až tak, že se mi podlamovala kolena.