Trapped (CZ)

•//20//•

Třásla se mi kolena. Jen pomyšlení na absolutní ztrátu soukromí a mé srdce hlasitě bilo. Po asi patnácti minutách čekání jak na porážku jsem tam vstoupila. 

"Další!" zařvala sestřička a já sebou trhla. Celá rozklepaná jsem vstoupila do koutu. Pomalu jsem ze sebe sundala všechno zpocené oblečení a pustila studenou sprchu. Při pokusu regulovat teplotu vody a zabránit výkřiku při dopadu ledové vody na mou kůži na mě zařvala sestřička.

"Co to tam sakra programuješ?! Teplá voda není," vyjela po mně, což mě vykolejilo ještě více. Po tvářích mi stékaly slzy, ale měla jsem až příliš velký strach na to, abych začala štkát.

Osprchovala jsem se sprchovým gelem položeným na zemi. Poté jsem vypla sprchu a osušila se. Rychle jsem na sebe hodila oblečení a vypadla z toho místa plného nahých holek. 

Ručník jsem si hodila na topení v chatce i přesto, že v létě netopí. Nebo na začátku podzimu, to je fuk. Po náročném dni jsem sebou plácla do postele. Okamžitě jsem upadla do říše snů. 

~

Probral mě malý repráček v rohu naší chatky u stropu. Něco o tom, že je půl sedmé, ať už vstáváme. Na náš skromný příbytek někdo zaklepal. Vydala jsem se otevřít, ale nikdo tam nestál. Rozhlédla jsem se okolo a hned mi to došlo. Byla to dívka v kraťasech a bílém tričku, která v papírové tašce nosila krabičky se snídaní. Roznášela je do chatek. 

Popadla jsem dva boxíky přede dveřmi. 

Celá natěšená jsem se koukla na jídlo. Obdržely jsme ovesnou kaši. Není to tak hrozné, ale lepší by to bylo s kousky ovoce či datlovým sirupem. Ale je to léčebna, že jo. Jedno jsem podala Madison. Neochotně jej přijala a vrhly jsme se do jídla. 

Do dveří nám vletěla sestřička. Škubla jsem sebou. Přistoupila k nám a každé dala průhledný  plastový kalíšek plný léků. Nechtěla jsem problémy, a tak jsem vše spolkla. Ukázala jsem jí má ústa. Zkontrolovala i Madi a šla o dům dále. 

Jakmile jsem dožvýkala svou kaši, převlékla jsem se. 

"Co teď?" ptám se. 

"Nyní se všichni do dvaceti minut - tedy do sedmi - musíme sejít před kulturním domem a půjde se do školy," odpověděla svým tichým hláskem. Počkala jsem tedy na ni a následně jsme si nazuly své botky a vyrazily jsme. 

Pomalým krokem jsme došly ke kulturáku. Shromaždovali se tam lidi. Jak už sestřičky, učitelky, či mládež nebo děti. I když se mi do toho nechtělo, přidala jsem se k nim. Na kostelíku odbila sedmá hodina a ženy v bílých pláštích, s učebnicemi v ruce a vlasy sepnutými v drdolu si nás začaly rozebírat do tříd. 

"Rose!" vyjekla postarší paní. Přistoupila jsem k ní ve víře, že pokud budu dělat, co chce, neublíží mi. Ano, ze silné a  ironické Rose se stala nicka. Bojácná, vyděšená a uplakaná nicka. 

Mám strach, že zase přijde... Že ztratím kontrolu... Eh.. Musím nad tím přestat myslet. Zvládnu to. Pohledy mě a Akiry se setkaly. Rozběhla se ke mně a objala mě. 

"Žádný fyzický kontakt," procedila učitelka naštvaně mezi zuby, "Akiro, ty také chodíš s námi do třídy, přistup blíže," oznámila a mé srdce zaplesalo. Můžu být s Akirou ve třídě!

Naše skupinka o sedmi lidech vešla do kulturního domu. Slezli jsme schody do podzemí, kde se nacházely jednotlivé třídy. Zapluli jsme do dveří s číslem 9  a usadili se do lavic. Až do oběda jsme tam probírali velmi nezajímavé věci. 

Po cestě do jídelny jsem se z nepochopitelného důvodu zastavila. Mé nohy přestaly pracovat. Padla jsem do kleku. Přistoupila ke mně.

Probrala v nebohé Rose znovu to zvíře. Tu zrůdu bez citů. Ovládla její tělo až tak, že se dívenka už ani nemohla dostat do řídící místnosti svého těla. Ale nebyl konec. Nastal ohromný boj. Můžete si to představit jako dva válečníky v zakrvavených zbrojích, kteří vedou boj o život. Kdo vyhraje, zotročí toho druhého. Oba dva obklopuje temnota a Rose způsobuje nicotný chlad husí kůži.

"Prosím... Nech mě žít..." vzlykala hnědovláska uvězněna v těle, které momentálně procházelo bitvou. Mezitím se venku - mimo vnitřní prostor - nemocnice stávala bojištěm. Všichni začali panikařit a strach se stával jejich pamlskem pro Roseina démona lačnícího po negativní energii.

"Rose! Rose!" snažila se Akira vyjmout ze sevření doktorů, aby ji mohla obejmout a pomoct jí převzít opět kontrolu.

Hnědovláska se vyčerpala. V důsledku přestala a vzdala se. Démon nabyl plné kontroly. Celou dobu se Rose dařilo hlasy ignorovat, zapudit je, ale nyní opět vypluly na povrch a zamořily její tělo. 

Doktor s injekcí v ruce k ní přiběhl. Pořádně se rozmáchl ve snaze ochránit životy ostatních a zasáhl dívku do krku. Okamžitě po vpuštění sedativ upadla do mdlob.

~

"J-jsi v pohodě?" třásla se mnou Madison. Otevřela jsem oči a sevřela pěsti. Hlasy neustále něco mumlaly v mé hlavě a nabádaly mě k ublížení na zdraví nějakého spolupacienta.

"Ne!" zařvala jsem na ně. Má spolubydlící stojící nade mnou jen vyděšeně koukala. Vyšvihla jsem se do sedu, ale pouta a lana mě stáhly při mém pokusu zpět. 

Vtom do dveří vstoupil doktor s pořádnými svaly, až mi nahnal strach.