Ráj plný slunečnic | Stein27

25. část- ,,Maria moja, proč jsi mě jen zradila."

Právě jsem podvedla Péťu...

Třepu se zimou a cítím, jak mě na tvářích chladí zaschlé slzy. Jsem hrozný člověk, jak jsem to mohla dopustit. Vezmu telefon deset zaslaných hovorů od Péti, co když mi volal ohledně toho, že se mu něco stalo? Mezi tím jsem se líbila s klukem, kterého jsem vůbec neznala. Zavolala jsem si taxi, jelikož se mi motaly nohy a padala jsem únavou. Proboha, jak mu to řeknu. Ne nic nebudu říkat. Nesmí se to dozvědět, ale nebude to horší, když to nebude vědět? V mé hlavě se celou cestu v taxíku hádají dva hlasy.

Snažím se o tichý příchod domů. Nepřišlo mi, že bych šla zrovna potichu, ale nikdo se nevzbudil. Nemám vůbec náladu na nic jsem, tak vyčerpaná, že padnu do postele a usnu.

,,Máte problém mladá slečno." Stojí u mé postele táta a nevypadá zrovna nadšeně.
,,Běž se osprchovat a zkulturnit." Podívá se na hodinky. ,,Dávám ti deset minut." Odejde z pokoje a zabouchne za sebou dveřmi. Posadím se a má hlava spolu se žaludkem se hned ozvou. Mám pocit, jako by mi měla za chvíli explodovat hlava. Stoupnu si před zrcadlo a zděsím se. Můj krk vypadá, jako bych chodila s upírem. Celý pokrytý cucáky a to nemluvím o zaschlé krvi v obočí. Panebože já vypadám, jako bych slavila celé čtyři dny. Tak to vypadá, že si budu muset místo tílka vzít rolák, který končí nejlépe pod bradu.

Ve sprše jsem si všimla dalších kousanců a modřin, které mám na hrudi. Výborně.
,,Co si včera všechno vypila?" Začne mě vyslýchat táta při cestě do školy. Snaží se hrát důležitého, ale nejde mu to. Nedivím se mu, když na sobě mám rolák a kalhoty ve dvaceti pěti stupních. Čekám, kdy se mě zeptá na otázku: "Není ti zima?"
,,A víš, že ani nevím." Zamumlám. Tentokrát nelžu opravdu nevím, co všechno jsem vypila.
,,Stalo se něco?" Zeptá se ustaraně, když uvidí můj pohled, kterým koukám do telefonu. Moje tapeta na které mám Péťu, jak spí mi vžene slzy do očí, co jsem to provedla?
,,Ne nic." Protřu si oči, aby nevyděl slzy.
,,Vím, že nejsem zrovna dvakrát všímavý, ale vidím na tobě, že se něco děje." Cítím jeho pohled na sobě.
,,Ne." Zamumlám.
,,Týče se to Petra? Ublížil ti nějak?" Vyptává se.
,,Tati prosím neřeš to, ano?" Potáhnu si rukávy roláku na zápěstí.
,,Dobře, ale kdyby něco jsem tu." Kývne s úsměvem a zastaví před školu.
,,Děkuju tati." Zamumlám a obejmu ho. Dám mu pusu na líčko a vystoupím.

Zkontroluju telefon dalších pět zaměstnaných hovorů a omluvných zpráv.

Péťa

Lásko promiň, že jsem ti volal úplně na plech. Slavily jsme, tak snad chápeš.

Jak to šlo v práci?

Chybíš mi.

Jsem strašný člověk nemůžu se s ním potkat jinak, by hned poznal, že mi něco je a nutil, by mě říct pravdu. Nechci ho ztratit a hlavně zranit. Vím, že si to uvědomuji pozdě, ale za to může z takových osmdesáti procent alkohol. Vejdu do třídy a všimnu si Bonnie, která má kocovinu. Leží na lavici a hlavou leží na rukou. Sednu si vedle ní a lehnu si úplně stejně.
,,Čau." Pozdraví mě, ale hlavou nepohne.
,,Ahoj." Pozdravím ji skleslým hlasem.
,,Co je?" Tentokrát zvedne hlavu a podepře si ji.
,,Jsem hrozný člověk." Zamumlám.
,,To teda...Hledala jsem tě snad všude, ale nenašla jsem, tak jsem jela domů. Mám štěstí, že žiju." Zasměje se a hned na to se bolestivě zamračí a chytí si spánky.
,,Jo promiň mi to. Musela jsem jít." Zvednu hlavu, když mě spatří lekne se.
,,Co se ti stalo?" Zhrozí se.
,,Spadla jsem, asi." Pokrčím rameny a sepnu si vlasy do volného drdolu.
,,Ty teda vypadáš, ale stalo se něco?" Zamračí se.
,,Co? Jak tě to napadlo?" Zeptám se.
,,Jelikož vypadáš hůře, než když jste se pohádali s Petrem." Zašeptá opatrně, abych se nerozbrečela, jelikož si všimla, že mám na mále. Protřu si oči a podívám se na ní pohledem díky, kterému pozná, že je opravdu zle. ,,Nechci o tom mluvit." Povzdechnu si a začnu si hrát s tužkou.
,,Dobře." Zamumlá s úsměvem a obejme mě. Já se díky jejímu objetí rozpláču a ona mě utěšuje. Konec školy a já doufám, že mě Petr nebude čekat před školou. Opravdu čekal a sakra, co teď?
,,Ahojky princezno." Pozdraví mě, Ale já se nezastavuji a pokračuju v cestě. To poslední, co teď chci je jet stejným autem s člověkem, kterého jsem podvedla. Zakryju si tvář, aby neviděl mé pohmožděniny.
,,Mari!" Zvýšil hlas a chytí mě za předloktí. Jeho zděšený a šokovaný výraz mě vyvedl z míry. ,,Co to?" Zeptá se, když mi projíždí po ranách na obličeji.
,,Já musím jít." Vyvleču se mu a jdu od něj, co nejdál.
,,Sakra Mari, co se ti stalo." Dožene mě a vezme mi tváře do dlaní. ,,No tak mluv se mnou." Je tak roztomilý, když se o mě bojí.
,,Péťo já bych ráda, ale mám spoustu věcí na práci prostě už budu muset." Rozběhnu se, ale on je neodbytný.
,,Mari já vím, že..."
,,Ne nic neříkej nezajímá mě to. Jasný? Prostě mě nech jít." Okřiknu ho a on se zadívá provinile do země. Využiju situace a utíkám, co nejdál od něj.

Dneska je ten den, kdy jsme měly být na chatě u Calina. Já tam nejedu, jelikož bych tam musela trávit čas s Péťou. Nevím jistě jestli mu to chci říct. Teda chci, ale já nevím. Proboha už nikdy nebudu pít, co mě to napadlo. Tohle rozhodně nejsem já. Vůbec se nepoznávám. Objímám medvídka, kterého jsem dostala na narozeniny od Péti a poslouchám hudbu ve sluchátkách. Slzy mi tečou proudem. Leknu se Zuzky stojící přede mnou. Sundám si sluchátka a pozoruju, jak si sedá na mou postel.
,,Chvíli tu nejsem a už spolu vy dva máte nějaký problém." Dá oči v sloup. ,,Co se mezi vámi stalo?" Zamračí se a pohladí mě po vlasech.
,,Jak víš, že se něco stalo?" Zamumlám a přitulím se k medvědovi.
,,Už jsem ti říkala, že vím vše no ne?" Usměje se. ,,Tak vstávej, ať nepřijedem pozdě." Táhne mě za nohu z postele.
,,Nemůžu tam jít."
,,Ale no tak přestaň mluvit nesmysly a oblékni se."
,,Fajn." Odfrknu.

Při jízdě autem vládlo převážně ticho. Chata je celkem dost daleko a hlavně do kopce. Došly jsme ke dveřím, když je otevřela můj pohled se střetl s Peťovím. Seděl na sedačce vedle Calina, který vstal a šel za Zuzkou. Péťa byl už připravený vstát, když v tom ze schodů seběhl Marin a objal mě. Cítila jsem z něj alkohol.
,,Dáte si vy dvě něco k pití?" Zeptal se, když se odtáhl.
,,Rum." Řekne Zuzka, když mizí s Calinem do obýváku.
Marin mě vezme za předloktí a táhne do kuchyně, kde vezme kelímek a nalije rum.
,,A jak je?" Zeptá se, když mu chci odpovědět do kuchyně vstoupí Petr. Mari se podívá na mě a na Petra. ,,Tak já vás nechám o samotě." Zamumlá, když vezme kelímek s rumem a jde ven z kuchyně.
,,Proč se mi vyhýbáš a nezvedáš mi telefon?" Pohladí mě po tváři, ale já ustoupím.
,,Udělal jsem něco?" Nakrčí zoufale obočí.
,,Ne jen." Rozpláču se.
,,No, tak lásko." Utišuje mě. Chce mě obejmout, ale já se nenechám.
,,Co se děje? No, tak řekni, když za to nemůžu já tak, kdo teda?" Nechápavě rozhodí rukama. Podívám se na něj a on vydechne. Odhrne mi vlasy z ramene a políbí na krku. Přestane a mě se zastaví dech. Proboha on si těch cucáků všiml.
,,Co to je?" Zamračí se, když udělám rychlí krok dozadu. ,,To jsou cucáky." Zvýšil hlas.
,,Péťo já ti to vysvětlím."
,,Co mi chceš sakra vysvětlovat? To na tebe někdo šahal?" Rozkřikne se.
,,Ne to ne, jen..." Dám si vlasy za ucho. Všimla jsem si, jak zatíná pěsti. ,,Včera v práci jsem toho vypila hodně a já. Chci, aby jsi věděl, že jsem neměla na výběr. Já totiž nevěděla, co dělám." Slzy mi tečou po tváři. Vůbec netuším, co to tady plácám. Petr jen mlčky stojí a nic neříká. Slzí mu oči a trochu se mu třese spodní ret.
,,Jen jsme se líbaly nic víc." Uklidňuju ho. Jde ke mě a vyhrne rolák, tím pádem uvidí všechny stopy po včerejšku. Jeho výraz je nepopsatelný. Nakonec se na mě podívá a já uvidím slzy, které mu tečou po tvářích.
,,Maria moja, proč si mě jen zradila." Zamumlá šeptem a rozjede se rychlím krokem ke dveřím. Nemůžu ho nechat odejít. ,,Péťo prosím ne." Běžím za ním, ale on míří ven.
,,Péťo prosím stůj!" Volám na něj. Chytím ho za ruku, ale on s ní cukne nakolik, že skončím na zemi. Téhle chvíle jsem se nejvíce bála, co když se mnou už díky mé blbosti nepromluví.

------------------------------------------------------------------
Tak jo doufám, že vás kapitolka zaujala.🖤🌻