Ráj plný slunečnic | Stein27

31. čast- ,,Už nevím, co je skutečné a co zas není."

Dnešek je náš nový začátek...

Petr

Při rozhovoru s tátou od Mari jsem měl zvláštní pocit, jelikož se mě ptal na to, co se stalo mezi námi. Upřímně jsem o tom nechtěl vůbec mluvit. Vím možná jsem ji nechal trpět měsíc, což je dost dlouhá doba. Bojím se jí říct, co se stalo v tom měsíci. Byl to omyl ke kterému nemělo vůbec dojít. Nevím, jak dlouho to před ní budu schopen tajit. A hlavně jestli to tajemství neprozradí ten dotyčný člověk, kterého se to týká taky. Z přemýšlení mě vyruší klapot podpatků, když jí spatřím. Zrychlí se mi tep. Je tak nádherná je to moje princezna. Jestli na ni někdo jen sáhne, kdyby Lukáš nebyl oblíbenec mé mamky a navíc ještě rodina, tak by strávil další dva měsíce v nemocnici. Přijde ke mě s upřímným úsměvem, který mi tolik chyběl.
,,Můžeme." Oznámí mi a zamíří ke svému tátovi. Dá mu pusu a chytí mě za ruku.

Sedíme v autě a já přemýšlím nad, tím co mi řekl táta. Musím to nějak napravit. Jenomže, jak.
,,Co se děje?" Zeptá se Petr.
,,Nic, jen věc ohledně táty to neřeš." Usměju se.
,,Dobře." Kývne. Celou cestu mlčíme. Zastaví před halou, kde se schází studenti. Vystoupíme a on mě chytí za ruku. Při cestě je na nás veškerá pozornost, když dojdeme ke vchodu. Čeká, tam Bonnie, která se na mě usmívá.
,,Ahoj zlato!" Obejmu ji.
,,Čauky kočko. Tobě to dneska vážně sluší!" Projede mě celou očima. Potom se bez úsměvu spíše zaraženě podívá na Petra, který se tváři, taky dost divně.
,,Čau." Pozdraví ho a on jen kývne. Oba se chovají dost podezřele. Stalo se snad něco, co bych měla vědět? Napjatou atmosféru, která teď momentálně vládne mezi nimi. Přeruší David, který vezme Bonnie kolem pasu.
,,Proboha to je Mari?" Zasměje se a překvapeně mě pozoruje. ,,No jsi kočka." Mrkne na mě. ,,Může mi někdo vysvětlit, proč sem všichni čumí?" Zamračí se. Slyšela jsem od Bonnie, že David Petra zná a proto mu neříkala o jejich vztahu.
,,To je David." Představím Péťovi Davida, jakmile se Davidův pohled přesune na Petra. Hodí nechápavý výraz, který se změní v pobavený.
,,To si děláš prdel. Ty chodíš se Steinem?" Začne se smát. Kývnu. Chytím Petra za ruku.
,,Půjdeme dovnitř je tu celkem zima." Objasním a táhnu Petra dovnitř, kde ho skoro všichni pozorují. Jakoby ho nepoznali, i když moc se jim nedivím. Jelikož je oblečený v saku a má modřinu po okem.
,,To si děláš srandu." Řekne Péťa otrávený hlasem, když stojíme v řadě u občerstvení.
,,Co se děje?" Otočím se a spatřím Lukyho. To bude ještě zajímavý večer. Se všemi se seznamuje. Jestli mám být upřímná, tak to s lidmi dost umí. Jeho pohled se střetne s mým v tu chvíli se na mě usměje. Míří k nám a já nevím, co mám v tuhle chvíli dělat. Naposledy jsem se viděly před pár hodinami v dosti nepříjemné situaci.
,,Říkal jsem ti, že se ještě uvidíme." Věnuje mi malý úsměv, který mě donutí se usmát též.
,,Co tady sakra děláš?" Procedí napjatý Petr skrze zaťaté zuby.
,,Bavím se." Odfrkne Luky.
,,Tak to určitě." Protočí očima a zkříží ruce na prsou. Chovají se oba dva, jako malý.
,,Divím se, že jsi sem přišel ty." Nakrčí pobaveně obočí Luky. ,,Už jsem slyšel o tom, že na maturiťák dorazil Stein. Ty si fakt myslíš, že se vyhneš naivním fanynkám, které za nějakou dobu budou pod vlivem." Zadívá se na Petra, který mi drtí ruku. ,,A budou chtít každý kousek tebe." Řekne na konec. ,,Jsi fakt naivní." Zasměje se.
,,Za chvíli přijdu." Pustí mi ruku a zmizí do davu.
,,To si vážně nemusel." Poznamenám naštvaným tónem.
,,Promiň, jen jsem mu chtěl oplatit ten dnešek. Dost to bolelo." Chytí se za poraněná místa.
,,Jo, ale můžeš si za to sám." Pokrčím rameny.
,,Hele tak za prvý nevěděl jsem, že s ním chodíš a za druhé ani ty jsi moc neprotestovala." Oskenuje mě svýma modře zbarvenýma očima.
,,Co? To teda..." Nepokračuju, jelikož mi skočí do řeči.
,,Nedáš si něco k pití?" Zeptá se, když konečně stojíme u pultu.
,,Džus, prosím." Usměju se.
,,Jak je libo." Mrkne na mě a objedná.

Posadíme se ke stolu blízko baru. To místo jsem vybrala já, aby nás Péťa rychleji našel. Snad se mu něco hrozného nestalo. Je sice pravda, že má problémy se záchvaty vzteku, ale mám pocit, že se začínají zlepšovat. Teda doufám, před pár hodinami to, tak nevypadalo.
,,No tak, co se děje?" Přisune si židly blíže ke mě a já znervózním.
,,Nic." Vyjeknu a pozoruju všechno kolem nás.
,,Dneska ti to vážně moc sluší." Zašeptá mi a já skrze prameny vlasů cítím jeho teplý dech. Rázem se mi zrychlí tep a já nevím, co dělat. Nakonec podlehnu a pohlédnu do jeho modrých. Nemohla jsem si pomoct mám pro něj slabost, což se potvrdilo v ten určitý večer. Naše sty jsou od sebe jen kousek. Chytí mi tvář a já vím, že se s toho nějak nevyvléknu. Nevím možná ani nechci. Cuknu sebou, když zahlédnu za Lukym stojícího Petra, který nevěřícně kývne hlavou. Rychlou chůzí míří ven a já se bez jakéhokoliv váhání vrhnu za ním. Luky mě, ale zastaví chycením za předloktí.
,,Dokážu ti dát víc než on a ty to moc dobře víš, když ho necháš jít bude to pro tebe jen dobře."
,,Prosím Luky nedělej mi to těžší." Požádám ho.
,,Když teď odejdeš za ním stratíš nejen mě, ale taky všechno to dobré, co máš v nitru a diky tomu jsem se do tebe zamiloval."
,,Prosím." Zažadoním se slzami v očích. Zakroutím hlavou pro náznak, aby toho nechal, jelikož dávat na výběr. Je to nejhorší, co v téhle situaci může člověk udělat. Nechci ho ztratit, ale Petra miluju. ,,Odpusť." Zamumlám a on povolí stisk.
,,On tě zničí Mari." Podívá se mi do očí a já se mu pomalu vyvleču. Má pravdu? Opravdu mě Péťa zničí? Na tyhle otázky raději ani odpověď nechci slyšet. Pomalu couvám, abych si zapamatovala každý detail Lukyho očí, jelikož je mi jasně, že ho neuvidím. Vyběhnu před halu a uvidím Petra, který jde rychlím krokem k autu.
,,Péťo!" Volám na něj, ale on nereaguje. Nakonec ho předběhnu a dotekem mé dlaně na jeho hrudi zastavím jeho krok.

Petr

,,Poslouchej mě, ano. To, co si viděl, tam vevnitř nic neznamenalo." Zní hodně zoufale aslzy jí stékají po tvářích. Potřeboval jsem jen jít na vzduch a co hlavně. Nejdál od Lukáše, abych mu znovu nerozbil hubu. Jelikož to už by určitě nepřežil.
,,No jasně to ani to před tím měsícem." Odfrknu. Musel jsem to říct, jelikož takováhle věc nejde jen tak přejít.
,,No, tak Péťo. Nemůžeš mě ignorovat zase další měsíc oba dobře víme, že to ani jeden z nás nepřežije." Má pravdu a to já ani nechci. Nemůžu bez ní být už ani den.
,,Kdybych tam nestál a nevšimla by sis mě. Už by jste se cucaly." Rozhodím rukama a doufám, že mě přesvědčí o pravém opaku.
,,To není pravda." Nezněla zrovna dvakrát přesvědčivě.
,,Už nevím, co je skutečné a co zas není." Zadívam se jí do očí a čekám, co odpoví.
Vezme mi ruce do svých dlaní ,,Ale já ano. Jsou to mé city k tobě. Miluju tě, tak moc." Usměje se a já ji políbím. Jsem doslova v prdeli, jaká bude její reakce, až se dozví, co jsem provedl. Myslím, že bych jí to měl říct, co nejdříve, než se to dozví od někoho jiného a uteče mi už nadobro.

------------------------------------------------------------------
Tak jo poprvé v tomto příběhu je pohled Petra. Doufám, že se změna líbí. 🌻🖤