Ráj plný slunečnic | Stein27

Prolog

Je těžké tvářit se, že je všechno v pořádku, když víte, že není. Už jste někdy ztratily člověka, který pro vás znamenal hodně?

Říká se, že si neuvědomujeme, co máme dokud to neztratíme, což můžu potvrdit. Nejhorší na tom všem je, že se s daným člověkem nestihneme ani rozloučit, dát mu sbohem a nebo říct, jak moc pro vás znamenal a jak moc ho milujete. Jelikož se může stát nečekaná nehoda, která může změnit celý váš život.

Pro mě asi nejtěžší věc je tvářit se, že je vše v pořádku před mladší sestrou, která má ještě stále svůj dětský svět.
Myslí si, že je mamka hvězdička, která nás hlídá z nebe a je tu stále s námi, ale to je v pořádku nechávám jí v tom, protože je to ještě dítě, které nezná okolní svět. A neví, co ji ješte čeká, ale na druhou stranu až vyroste dojde jí to. A já se bojím, že vše, co pro ni dělám hodí za hlavu a uteče. Snažím se, aby jí nechyběla máma, ale bohužel nikdo nenahradí mámu. Ani já.

Prioritní pro mě je, aby neslyšela mé hysterické záchvaty, které mám od matčiny smrti. Vím zní to hrozně zvláštně, ale zkuste si celý den nosit falešný usměv. Když se vám vrací neustále vzpomínky, kde mě učila na kole, pouštět draka na podzim, probírání první pusy. Lituju, že tyto vzpominky nebude mít Laurel, ale budu dělat maximum proto, abych se těchto věcí ujala.

Někdy, když se zamyslím, jak se asi musím cítit táta. Miloval ji. Neumím si upřímně představit, že by mě opustil někdo, koho bych milovala. K večeru se mi vrátí všechno to, co jsem přes den v sobě dusila. Právě v těch záchvatech pláče, které neovládám. Až do okamžiku, kdy mi příjde do života ON. S ním je všechno lehčí.