Ráj plný slunečnic | Stein27

37.část -,,Chtěl jsem ti dát, jen sbohem, když stane se něco se mnou."

,,Jak si mohl?!" Vykřikne se slzami v očích a je na odchodu...

,,Mari, co se stalo?" Volá za mnou nechápavě.
,,Nechápu, jak si mi to mohl udělat. Já jsem měla v té dobře, takové výčitky svědomí, že jsem se na záchodech líbala s tvým bratrancem, ale to ty si na oplátku musel vyspat s nějakou děvkou zatím, co já jsem se utápěla ve smutku!" Rozkřiknu se a je mi jedno, že to uslyší všichni. ,,No tak co mi na to řekneš?!" Jeho šokovaný výraz se rázem promění v provinilý.
,,Ne víš, co nechci nic slyšet. Už nikdy s tebou nechci nic mít. Slyšíš už nikdy tě nechci vidět!" Ty slova bolí i mě, ale v téhle situaci to takhle opravdu cítím. Kašlu na to, že jsem pila musím od sud, co nejdříve zmizet. Sednu do auta.
,,Mari v tomhle stavu nemůžeš řídit." Snaží se mě zastavit.
,,Víš myslela jsem si, že máme ještě naději, ale v tom jsem se asi spletla." Zamumlám nakonec a dojedu pryč.

Jestli mám být upřímná bolí to, tak moc, že mám pocit, jako bych právě měla umřít. Nejsem si jistá, že to byl zrovna nejlepší nápad jet ve tmě ještě k tomu s velkým množstvím alkoholu v krvi. Při jízdě mi pomalu začne docházet, že ta dívka, kterou jsem nazvala, tak ošklivým výrazem. Byla Bonnie. Všechno to do sebe pomalu zapadá. Zprávy od ní o tom, že si musíme promluvit. Divné chování obou dvou na plese a nakonec Petrova reakce ohledně toho, jak jsem si z něj udělala srandu s tím, že mu napsala Bonnie ohledně sexu. Mám sto chutí zavolat Bonnie a říct jí hodně ošklivé věci, ale nemám na to už sílu. Hodím telefon na sedadlo spolujezdce. Zastavím na parkovišti u benzínové pumpy. Musím nějak vymyslet, co budu dělat dál. Zvoní mi telefon, když uvidím Petrovi jméno na obrazovce. Rozpláču se. Nezvedám to, jelikož na něj nemám náladu. Přestane volat a já uvidím pět zaměstnaných hovorů od něj. Ignoruji je.
Nemůžu se v tomhle stavu vrátit domů a už vůbec nemůžu jít do společného bytu, který nám pořídil Petr. Po chvílí se rozhodnu pro návrh jet domů. To by asi v téhle situaci bylo nejrozumnější.

Zaparkuju před domem a podívám se do zrcátka, abych zjistila, jak hrozně vypadám. Pozoruju tmu v mém pokoji, co se to se mnou za těch pár měsíců stalo. Chci zpět svůj nádherný život ve kterém jsem neměla takové starosti, jako právě teď. No nic asi na to nemám. Možná bych se mohla stavit pro Sunny a jet do společného bytu, který máme s Petrem. Jsem na něj naštvaná to ano, ale i tak mi chybí a bolí mě to, co mi provedl. Když nad tím začnu více uvažovat možná jsem si za to mohla částečně já sama. Všichni kolem mě upozorňovali na to, jaký dokáže být a že si na něj mám dát pozor. Nedokážu uvěřit, že mě láska k němu dokázala tolik zalepit. Je na čase, abych si vzala Sunny a jela, než si mě tady někdo všimne.

Dojdu ke dveřím a opatrně je odemknu. Sunny neštěká za, což jsem jí neskutečně vděčná. Vejdu do chodby a rozsvítím si baterku v telefonu. Domem se rozléhá hromové neobvyklé ticho. Vezmu vodítko.
,,Jestli hledáš Sunny je u Laurinky v pokoji." Ozve se Miin hlas za mnou. Poskočím leknutím a chytím se za hrudník.
,,Čekala jsem, že přijedeš." Řekne s lítostí v hlase.
,,Nezůstanu tu přes noc, jen jsem si přišla pro Sunny." Zamumlám chladně skrze slzy.
,,A kam půjdeš?" Zeptá se starostlivě a napije se teplého mléka.
,,Do Petrového bytu." Zamumlám, aby to neslyšela.
,,A myslíš, že je to dobrý nápad?"
,,Ne, ale já nemám na výběr." Utřu si slzy z tváří a vydám se do schodů.
,,Počkej! Půjdu já, kdyby se Laurinka náhodou probudila, ať tě nevidí, potom by ji bylo líto, že odcházíš...Zase." Zastaví mě.
,,Cože?" Vím, že jsem tu poslední dobou moc nebyla, ale tohle bylo z její strany dosti nemístné.
,,Nic prostě, tam zajdu já, ano." Oznámí mi, aby mě uklidnila a nevyvolala další hádku mezi námi.

,,Tak dobře dojeď." Usměje se, když mi podá Sunny do náruče.
,,Díky, že jsi mi to řekla." Věnuj jí malý úsměv, i když pochybuji, že v té tmě ho postřehla.
,,I když možná nejsem teď přesvědčená, že to nebyl zrovna dvakrát nejlepší nápad. Vždyť se díky mě rozpadl vás nádherný vztah."
,,Mio jsem ráda, že jsi mi to řekla díky tobě mi už Petr nemusel lhát." Sice si nejsem jistá, jestli bych byla šťastnější v tuhle chvíli, kdybych to nevěděla. Ale co vím jistě, že by to tolik nemuselo bolet.

V autě jsem položila Sunny na klín a ona se stočila do klubíčka. Dojela jsem před panelový dům, kde jsem následovně i zaparkovala. Dala Sunny vodítko a vyšla z auta. Před vchodem stál kluk s kapucí na hlavě a rukama v kapsách. Měla jsem strach, že mě každou chvíli přepadne.
,,Konečně jsi dorazila. Jsi v pořádku?" Byl to Mariho hlas.
,,Mari? Co ty tu děláš?" Jsem poněkud zaskočena, ale příjemně.
,,Volal mi Petr, jestli nejsem s tebou. A zněl dost jakoby se bál." Obejme mě, tak pevně, že se pomalu nemůžu ani nadechnout. Ale to je v pořádku, jinak bych to udělala já.
,,A jak jsi věděl, že budu zrovna tady?" Zeptám se zvědavě, když se odtáhnu.
,,Tak úplně na sto procent jsem to nevěděl, ale pomáhal jsem Petrovi se sháněním bytu, tak mě napadlo, že budeš tu." Usmál se.
,,Jsem, tak ráda, že jsi tu." Rozpláču se.
,,No tak...Jsem tu s tebou, ano." Skončím v jeho náručí. Opět.

Došly jsme nahoru a já si šla hned lehnout, jelikož toho na mě dneska bylo, až moc. Už mě dokonce bolí i plakat natož se smát.
,,Tak se hezky vyspi." Popřeje mi Mari, který mi dá pusu do vlasů a následovně mě po nich pohladí.
,,Počkej nechoď." Chytím ho za ruku, když se naše oči střetnou dopovím. ,,Prosím zůstaň tu se mnou." Zaprosím a on kývne na souhlas. Lehne si vedle mě a já mu položím hlavu na hruď. ,,Děkuju, že jsi přišel." Zamumlám a zavřu oči.

Vzbudí mě zvonění telefonu nevnímám jej a přitulím se na zpět k Marimu. V tom mi začnou chodit pravidelně esemesky. Telefon mi cinká přes celý byt.
,,Jestli to ihned nevypneš udělám to já a věř mi, že opravdu nechceš mýt rozbitý mobil." Utrousí rozespale Mari. Dám oči v sloup a vezmu telefon do rukou, když chci vypnout zvuk, ale v tom se zděsím. Jelikož si začnu číst esemesky od Zuzky, které mi momentálně svítí přes celý displej.

Zuzka

Zvedni to!!!

Musím s tebou mluvit

Prosím Mari

Je to vážně naléhavé

Týká se to Petra

Po přečtení poslední zprávy telefon položím vedle sebe. Jakmile jsem si přečetla o tom, že se to týká Patra. Neměla jsem náladu číst to dál. Začne mi zvonit telefon. Mari se na mě naštvaně podívá a já to zvednu.
,,Promiň, ale teď vážně nemám náladu mluvit o Petrovi." Opřu se o loket a pozoruju Mariho, který předstírá spánek.
,,Jo jasný to naprosto chápu, jen jsem chtěla vědět, jestli žiješ. A taky ti říct, že..." Na chvíli se odmlčí.
,,Co si mi chtěla říct?" Nakrčím obočí a narovnám se v zádech.
,,Petr se naboural..." Zamumlá. Jakoby by mi v žilách přestala kolovat krev a zastavilo se mi srdce. Dám telefon dál od ucha a spatřím důvod kvůli, kterému se spustí můj hysterický pláč.

Péťa

Chtěl jsem ti dát, jen sbohem, když stane se něco se mnou.

------------------------------------------------------------------
Tak jo jsem moc ráda, že vás můj příběh tolik baví. Tady je slibovaná kapitolka, kterou jste si tolik žádaly. Další bude bohužel, až příští týden, ale o to více to bude napínavější no ne? 🌻🖤

Jestli se vám příběh líbí budu ráda za nějaký komentář a hlavně za hlas ⭐🖤🌻

Děkuju vám jste zlatíčka🖤🌻 Tak zase u další kapitolky ahoj 🌻🖤