Ráj plný slunečnic | Stein27

1. část - Dvacet sedm slunečnic

Miluju ranní procházky, které chodím každý víkend. Mé například vedou po celé naší vesnici až k samotnému poli, které je pokryto slunečnicemi. Moc dobře znám majitele tohoto pole. Pokaždé, co jdu kolem si můžu jednu odnést domů. Doma mám už připravenou vázu. A pokaždé se jich tam snažím mít dvacet sedm. Myslím, že na důvod je ještě čas.
Bydlím s tátou a mladší sestrou v malém, ale útulném domečku na koncii vesnice, nebo na začátku? Záleží od kud právě jedete. Na to, jak je malý mám celkem hodně prostorný pokoj. Zabydlela jsem se v horním patře domu. Také mám střešní okno. Na mém pokoji asi nejvíce zbožňuji mé křeslo, které moc místa nezabere. Moc ráda si v něm čtu, kreslím a nebo jen tak pro zábavu píšu různé příběhy od románů až po fantazi. A taky mám hodně v oblibě můj umělecký koutek. Je to část mého útulného pokoje, kde si můžu malovat a dělat vše, co je propojené s uměním. Miluju to tady vůbec nic bych neměnila.
Jednoho rána jsem si vyšla na procházku, jako každý víkend. Nasadím si sluchátka a naladím se do svého ráje, který je do slova...Ráj plný slunečnic. Objevím se ve slunečnicovém poli. Když si vezmu jednu ze slunečnic, abych měla do počtu. Uslyším zvuk který zněl, jako by někdo dostal v autě smyk a potom hroznou ránu. Leknu se. Běžím na cestu, abych po případě mohla někomu pomoci. Opravdu jsem slyšela dobře. V poli nádherných slunečnic se lesklo černé auto. Chvíli jsem byla dost v šoku, ale potom jsem neváhala, co když někdo potřebuje mou pomoct.
Přiběhla jsem k autu. Na straně řidiče seděl mladý kluk. Snažila jsem se otevřít dveře, ale až po nějaké chvíli se otevřely. Snažím se ho probudit. Všimnu si zastaralého deníku.
,,Jsi v pořádku?" Odepnula jsem mu pás. Byl mimo. Měl na čele otevřenou ránu.
Pomalu začal otevírat oči, když se jeho pohled střetl s mým.
,,To už jsem v ráji?" Usmál se. Vypadal, že každou chvíli opět padne do spánku.
,,Ano, plném slunečnic." Úsměv jsem mu oplatila.
Pomohla jsem mu dostat se z auta. Popadl svůj deník i s telefonem a někomu napsal. Potom si ho schoval do kapsy a věnoval mi veškerou pozornost. Když si mě celou oskenoval očima. Zadíval se na slunečnici, kterou jsem svýjela v dlaních. Nic na to neřekl jen se pousmál. Poškrábal se v těch jeho blond hustých vlasech, které se mu nádherně leskly v paprscích slunce. Taky oči mu zářily modrou barvou. Byla to vážně barva moře. Čirého moře. V nosu měl nenápadný kroužek piercingu. Všimla jsem si jeho tetování. Měl ho vážně hodně. Bohužel měl dlouhý rukáv, takže vůbec netuším jestli měl nějaké i na rukou. Ale myslím si, že ano. Na levé straně čela měl tři křížky. Krk mu pokrýval text, který byl svisle dolů. A z boku krku měl velkého pavouka. I na ruce měl nějaké písmenka, ale nedokázala jsem je rozluštit. Třeba to tetování má pro něj nějaký význam. Neznám ho. Nemůžu soudit. Roztomile se zamračí a sáhne si na čelo.
,,Au!" Sykne.
,,Ne nesahej si na to. Máme doma nějakou desinfekci. Vyčistím ti to." To jsem ho teď vážně pozvala jen tak k nám domů?
,,Jak ti můžu věřit, že to uděláš správně?" Zavtipkuje.
,,Noo jestli ti to v něčem pomůže. Studuju zdravotní školu." Mrknu na něj.
,,Jo to zabralo." Usměje se.
,,Dobře no tak ještě jediný problém je tvoje auto."
,,Zkusím ho nastartovat, ale pochybuju, že pojede. Už jsem napsal kamarádovi ať mi přijede pomoct. Doufám, že to na tu chvíli nebude nikomu vadit."
,,Myslím si, že ne. Moc dobře znám majitele toho pole a je moc laskavý a vstřícný. Myslím, že mu to vadit nebude. Akorát je mi líto těch pěkných květin." Sice jich nebylo moc poražených, ale i tak je to srdcová záležitost to snad chápete.
,,Neměj strach vyrostou nové." Usměje se.

Vydaly jsme se na cestu ke mě domů.
,,Takže zdravka, jo?" Snaží se o konverzaci.
,,No jo, ale moc mě to nebaví vlastně vůbec."
,,Tak proč to studuješ neměla bys dělat něco, co tě baví? No tak pověz mi, co tě baví."
,,To je složité víš. Nerada se o tom někomu svěřuju. Baví mě hodně malování a kreslení. Nejraději bych šla studovat uměleckou, ale bohužel to nejde."
,,Jak to? Máš moc přísné rodiče?"
,,Ne to ne táta je moc hodný a udělal by pro nás se sestrou cokoliv, ale prostě to nejde."
,,Dobře." Usměje se.

Jsme tu. Otevřu dveře, ale potichu, protože je víkend. Jediné dny, kdy se táta může vyspat.
,,Prosím buď potichu, ano? Táta spí po dlouhém týdnu." Šeptám. Kývl na souhlas. Vešly jsme do koupelny a já vytáhla lékárničku s dezinfekcí.
,,Teď to trochu zaštípne. Prosím potichu." Usměju se.
Zvládá to celkem dobře. Žádné sykání, nadávání. Dokonce ani šklebit se nešklebil. Zvláštní.
Pozvala jsem ho k sobě do pokoje. Prohlížel si ho celý od a až do z. Zastavil se u komody, kde mám fotky s rodinou. Táta, sestra, mamka, babička, děda a jejich fenka Sofia. Bohužel babička, děda, mamka i fenka jsou po smrti. Stop nebo se tu rozpláču.
,,Máš to tu vážně pěkné." Pochválil mi pokoj a sedl si do křesla vedle mého stolu. Potom se jeho zrak upnul na mé obrazy. Na kterých byly převážně květiny, západy slunce a pár dalších nedodělaných věcí. Zvedl se a šel si je prohlédnout. ,,Ty jo máš vážně talent."
,,Děkuju." Cítím, jak se mi začínají červenat tváře.
Jde zpátky do křesla. Najednou se zastaví u psacího stolu. A sakra já tam nechala svoje malé příběhy. Vzal všechny A4 ze stolu, které byly seplé kancelářskou sponou k sobě.
,,Půlnoční slunečnice? Ty i píšeš?" Zeptal se.
Doběhla jsem za ním a vzala mu všechny papíry včetně jeho deníku. Nechtěla jsem mu ho brát, ale stalo se. Papíry jsem dala na stůl a deník si nechala.
,,Na co ho máš?" Ptám se ho.
,,No já tak trochu skládám písničky. Jsou tam všechny moje myšlenky, pocity a tak." Když to řekl v první okamžik jsem tomu nevěřila. Vypadal, jako někdo, kdo by po večerech pil a chodil na zábavi. Nebo noci trávil s dívkami. Ne jako někdo, kdo by psal své myšlenky a pocity na papír.
,,Aha a ty taky zpíváš?"
,,No, ano. Zrovna před pěti minutami jsem měl už zpívat, ale malé zpoždění nevadí."
,,Opravdu? A zazpíváš mi něco?"
,,Teď, když tvůj táta spí? Nevím jestli je to zrovna dobrý nápad."
,,No jo máš pravdu. A můžu se mrknout?" Podívám se na deník.
,,No ještě nikdy se tam nikdo nepodíval a možná chci, aby to tak i zůstalo. Nevadí?"
,,Ne jasně, že ne je to tvoje soukromí." Usmála jsem se.
,,Jak se vůbec jmenuješ? Já jsem Petr."
,,Já Maria."
Povídaly jsme se o sobě spoustu věcí. Například jsem se o něm dozvěděla, že je mu dvacet jedna a živí se zpěvem, což obdivuji. A taky mi říkal o jeho nervozitách, které mívá před koncerty. A slíbil mi, že na ten další pojedu s ním.
Vyměnily jsme si čísla něž odjel s kamarádem, který mu pomohl s autem. Slunečnici jsem zastřihla kousek stonku a dala mezi ostatní. Bylo jich přesně dvacet sedm. Ale jakoby ta jedna, co jsem dneska utrhla. Zářila ze všech nejvíce. Pokaždé, co se na ni podívám vybaví se mi on. V celé své kráse.