𝗘𝗡𝗦𝗘𝗜𝗚𝗡𝗔𝗡𝗧

13.

Nebe bylo pokryto mraky, mráz se lepil na silnici pod nimi a proto Noè jel velice pomalu. Deborah koukala z okna pozorovala, jak se zima zase objevuje. Přestože sníh v jejich městečku se roztápí, zde byl krutě přimražen ke každé části na povrchu země. Jeli teprve půl hodinu, poslouchali rádio a nemluvili. Co by s ním měla říci, když k němu cítila jen odpor? Ale přesto jí v hlavě zněl její plán a to svést snoubence její matky. Jenže jak? Když se údajně tak moc milovali a plánují svatbu? Dokáže vůbec nějaká sedmnáctiletá holka zvrátit manželství, ke kterému se schyluje? A jak má s takovým člověkem, jako je Noè, zavést konverzaci?
„Už tam budeme?" zeptala se ho zničehonic a stále koukala do dáli z okna. Stromy se pod tíhou sněhu podlomovaly.
Vypadal zaraženě, že se vůbec ozvala a navíc to neznělo ani hnusně či nevlídně. „Za hodinu." odpověděl ji stroze.
„Fajn,"
Nastalo ticho, které přišlo oběma trapné.
Chtěla se zeptat na to, kdy plánují svatbu, ale proč by se měla ptát na něco, co se nemá stát? Tak se zeptala na první věc, kterou ji napadla. „Jak dlouho učíš?"
Podíval se na ni zmateně, ale pak upřel zpět pohled na silnici. „Kratší dobu než ostatní učitelé na Willsonovce."
„Aha," čakala od něj vřelejší odpověď. I když... vlastně ne. Protože k němu byla vždy hnusná.
Další ticho, které už Debbie nehodlala přerušit. Vypadala by jako zoufalka nebo jako... ona ani nevěděla jako co, ale bylo by to pro ní divné. A tak ji překvapilo, že se ozval on. Celá tato jízda byla jako překvapení o tom, kdo promluví a co řekne a jestli se vůbec mluvit bude.
„Proč se ptáš?"
„Tak znát bych tě měla."
„Už jsi smířená se svatbou?"
Konečně se na něj koukla. Povytáhla obočí a odfrkla si. „To asi ne, ale i tak bych měla znát chlápka, co spí pode mnou."
Zasmál se. On se opravdu zasmál, i když v tom cítil tu sexistickou narážku. „To, že spím v přízemí, neznamená, že tě chci zabít, Debb."
„To nemůžu vědět, když tě neznám."
„Takže definitivní tykání?"
„Pokud mi ho nabízíš." pokrčila rameny.
Pousmál se. „Jen mimo prostor školy."
„To by šlo," usmála se tentokrát vřele a pokračovali v konverzaci.
Deborah se o Noèvovi Pernetovi dozvěděla pár zajímavých věcí, které by si o něm ani nepomyslela. Naznačil i, že matka jeho syna, byla o pět let straší a že když porodila, utekla. Neřekl to přímo, ale Deborah ho opravdu poslouchala a slyšela každé nařknutí proti nějaké Monique.
„Jaký je život v Paříži?" zeptala se ho, když vystoupili z auta a šli ulicí.
„Nežil jsem v Paříži, ale v La Norville. Máme tam jeden krásný gotický kostel. I když ho moc lidí neocení."
„Ty jsi většinu svého života bydlel ve Francii a nikdy ses nepodíval do Paříže? To mi přijde jako blbost."
„Párkrát jsem tam byl, ale podle mne i turisti Eiffelovku viděli víckrát než já." zasmál se a Deborah se pousmála.
Zatím to šlo moc dobře.

—

Vešli do budovy, s nápisem Všechno krásné, která vypadala jako starožitnictví, ale byla plná uměleckých děl a to nejen obrazů, ale i váz a soch. Noè přišel k pánovi za kasou a probíral s ním nějaké věci, jenž se jí netýkaly a tak si prohlížela věci okolo. Zaujala ji jedna viktoriánská skleněná váza s lemováním okolo. Vážně se jí líbila, ale nic neřekla. Ona sem nepřišla nakupovat a navíc za tu cenu by si koupila nové Vansky. Noè si převzal balíček a společně nasedli do auta.
„Je teprve půl páté, nezajdeme na večeři?" zeptal se ji Noè, když si zapínal pás.
Pozvedla obočí. Vážně jí to nabídl? Že by jí to s ním šlo lehčeji než si myslela?
Všimnul si jejího výrazu a jen řekl: „Přeci jsi mne chtěla lépe poznat." Zazubil se a vyjeli.

—

Omlouvám se za mé možné hrubky a děkuju za trpělivost, lidičky.