𝗘𝗡𝗦𝗘𝗜𝗚𝗡𝗔𝗡𝗧

34.

Rose a Debbie měly jít společně nakoupit šaty na svatbu, které minule nesehnaly. Deborah ty své už měla, protože šaty pro družičku vybírala Phoebe, která byla štěstím bez sebe, když zjistila, že Debbie na svatbu půjde. Byl to jediný rozhovor, který spolu vedly od toho dne, kdy se stal ten incident s Elliotem Woodem. Ty šaty, jenž visely Debbie ve skříni, byly béžové s květinkami okolo výstřihu, jenž byly do srdcového tvaru. Takové šaty Deborah slušely a její matka to moc dobře věděla. Retty nedávno přišly z nějakého eshopu červené šaty s rolákem bez rukávů a vypadala v nich neuvěřitelně sexy. A takto chtěla vypadat i Rosamund, která si chtěla vzít na svatbu doprovod, ale připadalo ji to nemístné, když nebyl ani pozvaný a i když tam Margaret bude mít svého přítele, tak Debbie ne a Rose by ji nechala samotnou u stolu, zatímco by ty dvě tančili ploužák na parketě. Takže ani jedna tam nebude se svou druhou polovičkou a budou se věnovat jedna druhé. A to i přestože Deborah tam svého milovaného mít bude, i když to bude ženich.
Měly se setkat po poslední vyučovací hodině na schodech před školou, ale Rosamund měla zpoždění, přestože Debbie měla o jednu hodinu více. A když jí Rose neodpovídala na zprávy a nepřišla půl hodiny po jejich srazu, chtěla Deborah vědět, co se přihodilo. První ji napadlo zajít k ní domů, ale popravdě ani nevěděla, kde bydlí. Nikdy na to nepřišla řeč a holky tam s Rose nikdy nebyly. A pak Deborah něco napadlo. Přestože nevěděla, kde bydlí, tak věděla, kde bydlí Sean, protože v blízkosti byl jen jeden motel, kde by mohl být. Další byl až v centru a to byl nově zrenovovaný motel, který se stal už hotelem, jenž byl dost drahý. Za zkoušku jí to stálo.
Cestou si v hlavě přehrávala, jak ty dva najde, jak spolu šukají na stole nebo bůhvíkde a že to bude dost trapné, ale když před motel došla, uvědomila si, že ani neví, kde je jeho pokoj a jestli tady vůbec je. Ten motel byla jedna z nejstarších budov v okolí a napůl se rozpadal. V noci by tu nešla, vypadalo to jako z béčkové hororu, kde nesvítí ani pořádně nápis motelu a kde se zabíjejí děti.
Naštěstí si všimla jeho motorky, která byla asi to nejdražší vozidlo, co tam stálo, proto se ani nedivila, že je zabezpečený řetězy a zámkem. Vešla do hlavní budovy, kde se měly pronajímat pokoje, ale nikdo tam nebyl. Zazvonila na malý zvoneček položený blízko kasy a vyčkávala, jestli se někdo neobjeví. Mezitím si prohlížela obrazy ze druhé světové války, co visely na stěnách. Najednou vyšla nějaká stará žena, která se postavila vedle dřevěných dvířkách na stěně a otevřela ji. Byla tam čísla s pokoji a ty, které byly obsazené, u sebe neměly klíč.
„Chcete pokoj nahoře nebo v přízemí u parkoviště?"
„Popravdě někoho hledám."
„Koho?" zeptala se a dvířka zavřela. Přišla za kasu a podívala se do nějakého bloku, kde měla čmáranice a pár jmen s čísly. „Jste manželka?"
Vypadala snad Deborah na to, že je něčí manželka, když měla na sobě školní uniformu a vysoký cop? Debbie začala znovu nosit copy od té doby, co s Reggem nejsou, protože už na sto procent nehrozilo, že bude mít cucfleky. Noè je nedělal.
Otevřely se dveře, kterými přišla. Stál tam kluk v kožené bundě a prohrábnul si své tmavé vlasy. Sean a Deborah spolu nikdy nemluvili, ale jeden druhého poznali.
„Hledám jeho." řekla Debbie jen.
„To je v pořádku, paní Bowenová." řekl jen. „Večer si pustíme tu hroznou televizní show."
Stará paní se šedivými vlasy a brýlemi na šňůrce se na něj usmála. „Ne, že se na mne vykašleš, Seane."
Mrkl na ni a vyšli bez dalšího slova ven. Nic neřekl, jen ho následovala dál a dál, dokud nedošli k pokoji 09. Proč všude musí být devítky, pomyslela si Deborah. Vzpomněla si totiž na zprávu, co dostala její matka od Elliota Wooda – „Druhé patro, pokoj 209."
Zavřel za nimi a Debbie si to tu jen lehce prohlédla, aby nevypadala,  že slídí. Jedna dvoulůžková neustlaná postel s vybledlým povlečení, stará lampička u stolku plného soukromých věcí, poličky, kde byl popelník a karton cigaret, zatuchlý vzduch a špatně udělané žaluzie.
Vzal si popelník z poličky nad stolkem, kde byly dvě ošoupané židle a posadil se. Vytáhnul si cigarety z kapsy a jednu si zapálil.
„Kouříš?" zeptal se jí.
Přikývla a vzala si jednu cigaretu. Posadila se k němu a zapálil ji jí.
„Proč jsi mne hledala?"
„Nemohla jsem najít Rosamund, měly jsme jít spolu do centra a neodepisuje mi."
Přikývnul. „Psala mi ráno, že jede za svým otcem hned po škole a že si zapomněla nabíječku doma, že se mi nejspíš do zítřka neozve."
„Aha," řekla Debbie jen. Nevěděla, co dalšího říct a jestli by neměla hned odejít. A tak jen potichu kouřili cigarety a oklepávali je do popelníku.
„Rose asi vypadlo, že měla jít s tebou ven. Když jde o jejího otce, je nervózní a moc ráda tam nejezdí." omluvil ji jakoby musel. Deborah skoro nic o její minulosti nevěděla a ani se v ní šťourat nechtěla.
„To máme s Rosamund toho společného víc, než jsem si myslela."
Sean se na ni poprvé usmál. „Tak to asi my všichni tři." řekl jen. „Jsem Sean Asher."
„Deborah Nelsonová," odpověděla mu jen.
„Kolem tebe musí být spousta problémů, Debb." řekl ji, což ji nesmírně zaskočilo. Byl druhý člověk na této planetě, co ji takto řekl. Nikdo ji tak neříká. Nikdo. Jen Noè, tak jak ji tak mohl oslovit? Chtěla ho seřvat, ale hned si uvědomila, že se tak přeci jmenuje.
„Proč myslíš?"
„Vypadáš skoro jako jedna holka - Caroline, co jsem znal. A přitom se bavíš s Rosamund. Takže jsi dost hezká a zároveň dost chytrá." řekl jen. Skládá komplimenty jen tak na potkání?
Debbie se jen usmála. „Slyšela jsem, že kolem tebe se točí samé problémy."
„Vidíš?" koukl na ni svými modrými oči. „Další společná věc."
A takto se poznali dva zoufalí lidé, co toho měli společného možná ještě víc, než si dokázali přiznat.

—

Hmmm. Kdopak asi ví, co se chystá?