𝗘𝗡𝗦𝗘𝗜𝗚𝗡𝗔𝗡𝗧

41.

— O ROK DŘÍVE —

Debbie seděla na schodech, které vedly do chodby. Naproti ní byly otevřené dveře do pracovny, kde její otec měl spoustu věcí do práce. Byl pilotem a často nebýval doma. Pořád  někde lítal a to doslova. Deborah byla se svou matkou často doma sama, ale zvykli si na to a už jim to ani nevadilo. Jenže po nějaké době se Phoebe Nelsonová cítila osamělá a tak vyhledávala společnost někde jinde. Deborah nebyla hloupá. Moc dobře to věděla, protože se v práci zdržovala déle než obvykle. Nebo protože jí najednou zničehonic pozvali na nějaký pracovní večírek, ze kterého přišla o několik dnů později. Kdyby tady pan Nelson byl, taky by to pochytil. Jenže on byl doma opravdu jeden víkend za dva týdny. A to nebylo pro ženu jako je Phoebe něco, co by chtěla. Jenže opustit muže, se kterým má jednu jedinou dceru? To pro ní neexistovalo. Ale pak se stalo něco naprosto neočekávaného. Paní Nelsonová se jeden den měla zdržet v práci a tak to oznámila přes zprávy své dceři.
„Prý bude déle v práci." řekla Deborah svému otci ten den, co zrovna přijel.
„Tak já se tam za ní stavím." řekl jen, obléknul si své sako a zmizel z domu.
Debbie nevěděla, co se mezi nimi stalo. Věděla jen, že když se Leigh vrátil domů, tak už nikdy nic nebylo jak předtím.
Přišel mlčky, Deborah si dávala večeři v obýváku u televize, kde hrály rodinné komedie, které si člověk pustí jen když se nudí. Sedl si vedle své dcery a řekl jí něco o rozvodu.
„Jak to myslíš, tati?" zeptala se ho včera.
„Zítra odejdu a požádám o rozvod, kočičko."
Kočičko, takto jí říkal jen a jen její otec. Nikdy jí to nevadilo. Vracelo jí to totiž do dětských vzpomínek, kdy tak moc necestoval a byl doma víc než její matka.
„Až se vrátí tvá matka a bude se na mne ptát, pokud vůbec," dodal, „Tak jí řekni, že jsem v pokoji pro hosty, ano?"
Deborah jen přikývla. Čekala na svou matku do jedné do rána v obýváku a pak to vzdala. Debbie si zalezla k sobě do pokoje a další den ráno ji probudil křik ze zdola. A tady se dostáváme k začátku. Deborah seděla v županu na schodech a poslouchala své rodiče, jak se hádají.
Leigh shodil zničehonic všechny své věci ze psacího stolu včetně svého MacBooku. „Nastěhuj si ho tu! Ode mne už budeš mít pokoj, Phoebe! Už tě v životě nechci vidět."
„A divíš se mi?" křičela na něj její matka. „Nikdy nejsi doma. Nikdy! Ani nevím, co sis myslel, když ses rozhodl tu nabídku přijat."
„Přijal jsem jí pro naší rodinu! Proto aby sis mohla koupit ty debilní boty, o kterých si půlroku mluvila! Proto abychom Deborah zaplatili školné! Proto aby naše dcera měla všechny věci, co chce a stejně tak ty! Když jsem ti říkal, že díky této nabídce nebudeš muset pracovat, tak ty jsi trvala na tom, že pracovat budeš a už chápu proč!"
„Tak jsem to dříve nemyslela!"
„A na co jsi myslela? Tohle není poprvé a nedělej ze mne debila, Phoebe. Kolikrát sis někoho našla? Vím o třech, je jich víc?"
Tohle její matku umlčelo. Nevěděla co říct, protože si myslela, že o jejích poměrech nikdo neví kromě jí a těch mužů.
„Kolik jich bylo?" zařval na ní z plných plic. Byl úplně rudý vztekem a Debbie se ani nedivila. Když někdo viděl nebo slyšel, jak se Leigh s Phoebe hádají, tak se báli, že by jí Leigh uhodil. Ale tak to nikdy nebylo. Deborařin otec uměl křičet a vypadat nebezpečně, ale byl to pes, co štěká ale nekouše. Zato její matka byla ta, co občas hodila po něm talířem.
„Tak kolik, kurva?"
„Čtyři," šeptla jen.
Leigh se rozesmál. „Tak čtyři. Na koho jsem zapomněl? Toho doktůrka Elliota vím, pak vím o mém nejlepším příteli Mikeovi a o tom, kterého jsme poznali na svatbě té tvé kamarádky... jak se jmenoval? Stuart, myslím. Tak kdo další?"
Phoebe se málem rozplakala. „Elliot, Mike, Stuart a Noè." řekla mu.
Leigh se začal pomalu uklidňovat. Vždycky když znal všechny detaily a věděl, na čem je, tak se dokázal uklidnit a přejít situaci, ale tentokrát? Tentokrát to půjde přejít jen díky rozvodu, to moc dobře věděla. „Noè? To je někdo nový. Se kterými furt spíš?" zeptal se jí.
„Leighu..." prosila ho. „Nechejme toho, prosím. Odpusť mi, už budu hodná."
Deborařin otec se jen zasmál. „Ty nejsi můj pes, Phoebe. Nechci, abys byla hodná nebo dobrá manželka. Mně stačilo, když jsi mně milovala a byla mi věrná, ale bylo to vůbec někdy? Už když jsme byli oba na vysoké, tak jsi spala se všemi okolo! Nikdy jsem si tě neměl vzít. Byl jsem tak zaslepený láskou, že jsem si myslel, že mne někdy budeš milovat tak moc, jako já miluji tebe. Ale k tomu nikdy nedošlo a vím, že nikdy nedojde."
Leigh se zničehonic vzal a prošel chodbou do ložnice. Balil si věci, to Debbie věděla i bez toho aniž by se tam podívala.
„Jestli mne opustíš, nikdy ti nedovolím, aby ses vídal s naší dcerou!"
„To se uvidí u soudu!" zakřičel, dobalil si a bez dalšího slova odešel z jejich domu.
Deborah u soudu nebyla. Její matka jí to zakázala. Deborah jen věděla, že svého otce nemůže navštěvovat, pokud to Phoebe nesvolí, do svých osmnácti let. Od toho dne Debbie svého otce neviděla. Byl to teprve rok, ale Deborah i tak měla pocit, že kousek jí chybí. Jakmile bylo po rozvodu, nastěhoval se k nim Noè, kterého Debbie začala nenávidět od první chvíle, co jeho jméno slyšela. Věděla, že nebýt Noèho a matčiny přelétavé povaze, Leigh by se nikdy neodstěhoval a neopustil by je.